O ještě ano a o už ne

Ještě žije to moje pařížské nebe, ale už jenom na chvilenku, na mžik oka. Už jen pět týdnů se budu vozit na vlnách francouzských naposledy a zhluboka nasávat tu svobodu, kterou dobrovolně házím za záda, když měním plavání v moři za placatění se v českém rybníčku. Snad budou jeho vody sladký.
Na stěnách mi visí seznamy toho, co bych ráda před odjezdem stihla, ale co se za tak krátkou dobu zákonitě stihnout nedá. Ještě jednou na noční procházku Louvrem, ještě alespoň dvakrát na kole po Trocaderu, ještě jednou sjet noční paříž jako divokou řeku. A na blešák. A do Grand Palais na výstavu, do musée d’orsay na stálou expozici a do centre pompidou se nejradši zavřít na celý týden . A na kafe do Imprevu. Rozdat skoro všechny drobný akordeonistum v metru a za poslední halíře nakoupit starý pohledy v zaprášenejch antikvariátech. Asi si taky konečně koupim jedny padělaný marlbora za troazero a budu je jen tak nosit v praze v tašce, aby mi nebylo líto, až mi cestou na pankrácký metro nebude nikdo cpát svoje zboží pod nos.
A pak už konec. Zabalit švestky, rozdat zásoby jídla, vybílit bílé stěny. A rozloučit se. Ráda bych svoji francouzskou existenci uzavřela nějak symbolicky, ale vařit rajskou omáčku není pro koho, tak se alespoň v duchu pokloním a pak se půjdu s kolegama opít.

chanson d'automne

Do Paříže konečně dorazil ten krásně barevnej podzim, kterej mě v Praze oslepoval už v půlce října. Balí stromořadí do žluta a oranžova a brnká mi u ucha na těžkou melancholickou strunu.
Ve škole jsem v pátek odpoledne nevnímala ani slovo, pojmy a jména autorů procházely skrze mě tak snadno, až jsem si říkala, že ke mně musí každou chvíli někdo přistoupit a říct, že je to všechno legrace, že přednášející už dvě hodiny mluví cizím jazykem a že mě natáčejí na skrytou kameru, aby zjistili, jestli si toho všimnu. Asi vykládala francouzsky, ani nevím, nechtělo se mi rušit ostatní odchodem v půlce přednášky, a tak jsem si radši položila hlavu na lavici a pozorovala mumraj na školním dvoře a taky Seinu, která teče nedaleko.
S úderem třetí jsem vyrazila vstříc listopadovému odpoledni. Popojela jsem dvě stanice na Saint Michel a odtamtud jsem se vydala pěšky do práce. Usmívala jsem se na kolemjdoucí v úzkých uličkách šestýho arondismánu plných legračně luxusních obchodů se zbytečným zbožím. U parlamentu jsem zaváhala, jestli nemám poprvý zkusit Velib, ale nakonec jsem zase odolala, nechtělo se mi zkracovat procházku rychlou jízdou a navíc mi nahnal strach zmatek na nejbližší křižovatce, kam jsem neměla sebemenší chuť vjíždět na kole. A ke všemu, při jízdě po silnici si člověk nevychutná kopání do závějů listí, kterým jsou teď pokrytý nábřežní chodníky. Nechtělo se mi jít až k eifelovce a míchat se do davu turistů, tak jsem přešla řeku už v místech, kde jako věčný pomník francouzsko-amerického přátelství plá zlatavá pochodeň, a pak zahla doleva do kopce směrem k Trocaderu. Za palais de tokyo se cizinci shromažďovali na plácku, odkud se skýtal poměrně netradiční pohled na eifelovku. Taky jsem se měla chuť zastavit, ale odolala jsem, snažím se vyhýbat těmhle prvoplánově pěkným obrázkům. I když se pokouším vyvolávat iluzi, že jsem tady doma, dochází mi, že ke vzezření pařížanky potřebuju víc než jenom zahodit mapu.
Pozdně odpolední slunce hřálo jenom slabě a vítr foukal mrazivý, ale mě přesto sžírala podzimní melancholie, snadné je propadat těžkomyslnosti v zemi, kde se spadaným listům říká mrtvé.

O životech druhých a vánoční masáži

Poslední dny mi trochu dochází slina a nechce se psát na blog. Zážitků mám sice stále plnou pusu, ale radši je píšu do dopisů a emailů. Děje se toho mnoho, minulý týden jsem už částečně rozepsala úvahu o životě Čechů v (nejen) francouzském exilu, ale nakonec jsem nic na internet nedala. Byla bych ráda mluvila hlavně o těch, v jejichž blízkosti se poslední týdny pohybuju, ale nakonec jsem usoudila, že mi nepřísluší role komentátora cizích životů a ať se každý s novým prostředím vyrovnává jak chce. (alespoň mě nebude Dominik popichovat, že zase publikuju intimnosti svoje i cizí :). Téma nicméně zůstává velice podnětné, nechám si ho ale radši na memoáry, které plánuju napsat tak za čtyřicet let jako završení úspěšné mezinárodní kariéry, to už se v postavách nikdo nepozná.
No a co se tedy jinak děje? Ve Starbucks nám začíná pravidelná dvouměsíční vánoční masáž, počínaje středou tři dva jedna teď se všichni radujte, faites plaisir, a hlavně si k nám přijďte koupit něco k pití. Zítra ráno se celá kavárna zahalí do zelenočervených tónů, v rádiu spustí rolničky a kolegové nasadí štědré vánoční úsměvy. Rostoucí dobrá nálada má patrně zakrýt závratně rostoucí ceny, sloveso „utrácejte“ je mazaně schováno ve spojení„podělte se s ostatními“. Atmosféra povinného veselí mi slušně brnká na nervy, ale snažím se na práci po eméricku hledat to pozitivní: nikdo mě nebude jako loni nutit nosit blbečkovskou santaklausovskou čepičku (mais Klara, tu trouves pas ca fun?), o tiché noci zpívají z reproduktorů Frank Sinatra a Nina Simone a ten novej zázvorovej koláč(pardón, žinžerbred kék) je taky fakt dobrej. A navíc- vánoční brainwashing tady v Paříži oficiálně začíná až druhý listopadový týden, což je oproti Praze stále pokrok.

Fabien

 je můj kolega. Je mu devatenáct a je homosexuál. Když se ho zeptáte, proč na dovolenou nejede pryč z Paříže, řekne vám, že nesnáší cestování, ale po chvilce dodá, že vlastně ještě nikdy nebyl v cizině a jenom párkrát se dostal za hranice Ile de France.
Kromě vaření kafe ve Starbucks se Fabien živí ještě jako fotograf na pařížských diskotékách, kam chodí v náušnicích a v dámských tričkách. Tvrdí, že jeho tělu stačí tři hodiny spánku denně a přesto pravidelně přichází do práce s kruhy pod očima. O svém posledním partnerovi vyprávěl, že je to instalatér a že to on má rád, instalatéři jsou prý praví chlapi.
Fabien v osmnácti letech vstoupil do francouzské socialistické strany, před dvěma lety organizoval ještě jako středoškolák studentské stávky proti CPE, podporoval prezidentskou kandidaturu Segolene Royal a během červnových legislativních voleb tajně volal z práce kamarádům, aby sledoval aktuální vývoj situace.
Fabien má v jazyku fosforeskující piercing a na rameni a v tříslech tetování. Vím to, ukázal mi je v práci za barem. Chtěl by si nechat propíchnout nějakou další část těla, ale neví jakou.
Je ještě co dodat? Je. Fabien si píše blog

Aux armes (et cetera...)

Začalo to dnes tím, že přednáška dějin umění byla přesunuta do místnosti, kde nebylo možné promítat diapozitivy jinam než na cihlovou stěnu. „Omlovám se všem za ztížené podmínky“ uvedla hodin profesorka „ale v naší obvyklé třídě se dnes koná valné shromáždění vzbouřených studentů. Proti čemu se bouří? Nejsem si jistá, ale musíme je samozřejmě respektovat.“ Deja vu.
Protestují prý proti loi d´autonomie des universités, dozvídáme se o tři hodiny později, kdy skupinka studentů vtrhává do třídy uprostřed referátu na jednu ze satir Nicolase Boileau. Zase ty stejný figurky, který před dvěma lety vršily židle a stoly před hlavní vchod na univerzitu, zase ty stejný jiskřičky v jejich očích. Hurá, hurá, už je zase proti čemu vytáhnout do boje. Prostor k vyjádření samozřejmě dostávají i v půlce přednášky, jsou přece důležitější věci než nějaká básnička. Tady můžeme podepsat petici, sem můžeme přijít na demonstraci, je to důležitý, jsme mládí, na jehož bedrech leží budoucnost Francie. Přijďte vyjádřit podporu. Non, merci. Obávám se, že ze mě až do konce pařížských dnů zůstane asociál, ale (dnes už) je mi to jedno. Nebaví mě za každou cenu se vším nesouhlasit, nechci si hrát na válku, nechci k nim patřit. Ne takhle.

O rudém sametu a líbání v kině

Rozhodla jsem se, že začnu zase pořádně, tj. pravidelně, chodit do kina. Už mi chyběl ten pocit z velikých sálů obšitých rudým sametem, kam na starý filmy chodí jenom hrstka nadšenců, v porovnání se současnou produkcí zanedbatelné množství, pořád ale dost na to, aby ve vás posílil pocit, že chodit na klasický filmy má stále smysl a že na to nejste sami. V Paříži vyjde kino pěkně draho, ale to se nedá nic dělat, drahý je tady ostatně skoro všechno.
Moje oblíbený kino je sice sametově červený, zato ale prťavý, nemá balkón a hlediště je tak prapodivně prohnutý, že když člověk sedí zhruba uprostřed, kouká se na plátno zespoda nahoru, což je trochu divný. Ale i to se dá vydržet, pouštěj tam přece dobrý filmy, tento týden dokonce Sedmikrásky a Ostře sledovaný vlaky, to je, co.
Na včerejším odpoledním promítání jsme byli tři, což není zas tak překvapivý vzhledem k tomu, že byl všední den, film začínal v jednu a navíc zrovna dávali Fassbinderovo Manželství Marie Braunové, jež asi nebude patřit k současným kasovním trhákům. Dvojice o čtyři řady přede mnou mě během filmu značně rozptylovala, slečnu totiž očividně zajímalo všechno jenom ne poválečné Německo. Nejdřív svému příteli pouze způsobně opírala hlavu o rameno, potom se ale začala tulit čím dál víc, snažila se milého objímat a posléze líbat…marně. Přítele děj na plátně zajímal patrně víc než jeho partnerku, a tak fyzickým útokům úspěšně vzdoroval po celou dobu filmu, čemuž jsem se já v zadní řadě potutelně usmívala. Nevěděla jsem, koho ze dvojice mám víc litovat. Možná sebe, kvůli reality show Políbí-Nepolíbí mi určitě unikly některé souvislosti filmu.

A kdybych se právě neutápěla v sebelítosti, tak bych vám ještě napsala, jak jsem dneska o půlnoci uvízla ve výtahu, jak sousedi dělali, že dávno spí, jak se mi chtělo nad sebou brečet, když jsem slyšela, že se moje volání o pomoc tříští o čtyři okolní stěny…ale mám toho dost, nebejt hodný těhotný sousedky z pátýho patra, možná sedim v tý kabince ještě teď a čtu si potřetí a pozpátku poslední vydání respektu.

So this is England...

Křičeli odpoledne po cestě do práce, křičeli v práci, křičeli v noci, když jsem se z práce vracela domů. To už byli i cítit pivem, vyhráli.
Jízda stále stávkujícím podzemím se dnes proměnila v galerii Anglie, na každém nástupišti se tísnily davy rozjařených obtloustlých fanoušků s růžovými tvářemi a nazrzlými vlasy. Barbes. Už z dálky se ze stanice metra ozývá anglická hymna. Villiers. Zdi jindy pestrobarevné plakáty přebila dnes červená a bílá. Charles de Gaulle-Etoile. Cestující užasle koukají na skupinku asi dvaceti Elvisů (Elvisů???) obalených do ostrovních vlajek.
Hurá hurá hurá, skončilo téměř dvouměsíční rugbyové šílenství.

Evropa, Evropa!

Zítra dopoledne utíkám na fakultní oddělení zahraničních vztahů pro poslední kulatá razítka a pak na poštu poslat tlusté spisy do kanceláře v Praze. A potom budu už jen čekat, až mi přijde potvrzení, že od února se ze mě oficiálně stane západoevropská stipendistka a dočasná studentka té středoevropské univerzity, o níž jsem snila na gymplu barevný sny. Asi se na svůj pobyt začnu připravovat už teď a nechám si růst vlasy, který budu mýt jenom občas, koupím si dlouhou sukni a knížku nějakých pěkných básniček, kterou pak budu v Praze nosit v podpaží. Nebo už dnes studentky fildy vypadají jinak?
Když mi dnes školní koordinátor pan Fondaneche podepisoval lejstra, vyprávěl mi trochu o evropských městech, která má v rámci studijních pobytů na starosti. A říkal, že maďarská kuchyně je těžká, ale pořád lepší než ta rumunská, která prý téměř neexistuje. A vůbec, že Rumuni jsou anarchisti, že má radši Bulharsko, protože je tam menší bordel. Že v Amsterdamu stojí studentský pokoj peau des fesses a navíc tam prý kašlou na francouzskou literaturu, tam že se jezdit nevyplatí, prý radši do Baskicka, kde vládne politicky ostřejší klima, ale zato se zná na fakultě každý s každým. Pak mi dal na každý formulář dvě razítka, jeden nikdy neví a radši víc než míň, že, zapálil si doutník a podávaje mi ruku slíbil, že až přijede o Velikonocích do Prahy na konferenci, vyrazíme si spolu na Zelenou horu, kde ani jeden z nás nikdy nebyl.

Ztratila jsem dnes hlavu v oblacích

Nejen doslova na hodinu a pětadvacet minut, jak hlásily československý letušky, ale bohužel už o chvilku dřív na letišti v Orly. Poprvý jsem ztropila scénu u bezpečnostní kontroly, protože jsem nemohla najít mobil. Prohrabala jsem celé příruční zavazadlo a vyndavala na lavičku postupně všechny ty verlainy, hegely, raciny, dostojevský a maupassanty, abych nakonec zjistila, že hysterie byla zbytečná, mobil ležel na dně. O dvě hodiny později a o tisíc kilometrů víc na východ se scénář opakoval, úleva se tentokrát ale nedostavila, na dně kufříku neleželo nic. A tak jsem přišla o dva roky poctivě shromažďovaná čísla a hromadu fotek. No. Mám čtyři dny na to, abych sehnala poštovní holuby, který budou zvát moje pražský kamarády na kafe.

Bílá noc

V noci ze soboty na neděli se pařížské chodníky prohnuly pod vahou miliónu kroků a tuilerijské zahrady vzplanuly dvěma tisíci ohni. Konal se další ročník Nuit blanche, tedy noci bílé, probděné.
Půlka města žila ten večer šišatou merunou, druhá půlka se ale vydala do ulic, které se ihned po setmění rozzářily desítkami audiovizuálních instalací. Tradiční prostory bulvárů a postranních uliček ztratily pod rouškou noci svoje hranaté rozměry a nepodbízivým způsobem ukazovaly chodcům neobvyklý pohled na známý městský prostor. Barvy a zvuky bořily stereotypy myšlení a vytvářely nové souvislosti, které mohl návštěvník objevovat sám při bohatém individuálním parcouru.
Naše česká skupinka se po pikniku v Tuileries vydala spíš na obrazovou procházku městem než cíleně za jednotlivými atrakcemi noci. Viděla jsem po dlouhé době Katku, která přijela na rok na Erasma, moc pěkně jsme si popovídaly během varhanního koncertu v Eustachovi. Měla jsem chvílema chuť si nafackovat, když jsem se slyšela, že mám tendenci rozdávat ostatním mateřské rady o životě v parisu, to asi ten pocit zkušenosti, který se dostavil letos v září, když jsem se lekla třetího listu ve svém francouzském kalendáři.

dvě hodiny života

O splaceném dluhu a holčičích snech

Dobrota a žebrota se pro mě včera večer přestaly rýmovat, osud totiž splatil dluh, který mu byl v srpnu vystaven v podobě dobrého skutku vrácení klíčků od skútru. Ale od začátku.
Několik dní mi vrtalo hlavou, jestli mám ledničku až do příští výplaty nechat prázdnou a zkusit sehnat za posledních třicet euro lístek na Cocorosie do Olympie nebo dojít nakoupit, protože týden bez jídla asi nevydržím. Zvolila jsem samozřejmě variantu hladovění a po škole jsem se vydala na boulevard des Capucines doufat, že mi jakoukoli pokoutní výměnou přistane zanedlouho v ruce lupen. Comme d'habitude se už dvě hodiny před koncertem shromažďovaly před Olympií výhodného místa pod podiem chtivé davy. Narychlo jsem načmárala na usmolený cár papíru tři klíčová slova sdělující kolemjdoucím, že sháním jeden lístek. Hned se ke mně sběhli tři přičmoudlíci a snažili se mi prodat svoje zboží. Jedno místo? Oui, za kolik? Šedesát ojro, madmazel. No tak to teda nou mersi. Lichváři pochopili, že útroby mojí peněženky takovou sumu ani neskrývají a otráveně odběhli jinam. Vyjednávat se mnou pro ně nemělo cenu, šance, že prodají lístky na dva měsíce dopředu vyprodaný koncert, přece jenom měli.
Nevím, jestli měl ten pán jenom dobrou náladu nebo mě možná toužil zachránit ze chřtánu lupičskejch goril, každopádně jen co se ode mě ti tři zloději vzdálili, prodral se ke mně skrze mantinely a zeptal se, jestli sháním lístek a za kolik mi ho tamti chtěli prodat. A že má jeden navíc. V duchu jsem zajásala a vytáhla peněženku, že ho od něj koupím. „A víte co, slečno? Já Vám ho dám.“ Strčil mi lupen do ruky a zmizel zpátky v davu. Když jsem se vzpamatovala z překvapení, rozběhla jsem se za ním a snažila jsem se ho přesvědčit, že to přece nejde, že si ho nemůžu vzít a že mu ho chci zaplatit. Ale on trval na svém, že prý měl jít se ženou, ale ta pracuje, tak že alespoň udělá dobrý skutek. Vychovali mě k ostražitosti a tak jsem musela ještě chvíli přesvědčovat sama sebe, že se mi to nezdá a že v nabídce není žádný háček. Ale nebyl. Celou hodinu před koncertem jsme si příjemně povídali a on ani nebyl dotěrnej, ani nechtěl moje telefonní číslo, ani mě nechtěl vojet za nejbližším rohem. Dost mě jeho dar dojal a tak bych mu bývala ráda oplatila laskavost jinak, ale nic mě nenapadlo. Po koncertě jsme se přátelsky rozloučili a já jsem odcházela domů s povznášejícím pocitem, že dobrý člověk ještě žije.
A koncert? Naplňoval mě už jenom fakt, že se poprvé procházím po červenym koberci v místech, kde zažila svoji slávu La Goulue a k slzám dojímali Edith Piaf, Gilbert Becaud nebo Brel. Nejstarší fungující pařížský music hall vyzdobený kilometry tlustého sametu má svoje charizma. Cocorosie byly naživo přesně takový, jaký jsem si je vysnila. Během dvou hodin vystavěly na jevišti fantazijní pohádkověj svět, v němž se prolínaly a odrážely se od sebe zvuky, barvy, pohyby. Jako by podium byl jenom rám trojrozměrnýho obrazu, jehož vnitřek je potřeba zaplnit. Vším, o čem se daj snít růžový holčičí sny. Artistou na laně, třpytivejma balónkama, obří videoprojekcí, bláznivejma kostýmama obou sester, fosfreskujícím líčením, problikáváním barevnejch reflektorů, zvukovejma hračkama, dlouhejma karmínovejma řasama, děštěm pršícím ze stropu. Ale hlavně- dráždivě opojným zpěvem zdánlivě nesourodých hlasů.

O kari a o světýlku

Gretka mi poradila, že pro hennu chodí kousek za gare du nord, a protože to mám z domova jen pár kroků, vypravila jsem se tam v sobotu odpoledne taky. Neměla jsem ani tušení, že se na severním cípu rue du faubourg saint denis skrývá další nenápadná čtvrť prodchnutá atmosférou východní kultury, tentokrát indické. Stejně jako před časem v Chinatownu mně i teď chytla euforie, kterou člověk zažívá, když objeví něco přitažlivě nového. V indických obchůdcích se vršily placaté naany nejrůznějších příchutí a půvabné Indky, sem tam dokonce zahalené do pestrobarevných sárí, se přebíraly balíčky voňavého koření, jimiž přetékaly police. Přestože se blíží konec měsíce a s ním i obligátní šetření, házela jsem do košíku hennu na vlasy a hennu na tetování a hřebíček a kardamom a džus z granátových jablek a…a…jako už poněkolikátý za poslední týdny mi hlavě začalo blikat výstražný světýlko, který mi připomínalo, že už přece za několik měsíců pojedu zpátky do Čech a že bych měla všechny ty barvy a vůně nasávat do zásoby a všechno si prohlídnout a všechno poznat a všechno si zapamatovat, aby bylo po návratu domů z čeho těžit.
Vzpomněla jsem si na tebe, Pavle, bylo by se ti tam taky líbilo.

Pomalu přichází podzim, tak jsem si odlakovala červený nehty na nohou a vytáhla ze skříně zmačkanej kabát, aby se na věšáku trochu vyrovnal, než přijdou skutečný zimy. Stejně jako jsem přesně před třemi lety seděla dnem i nocí u počítače, posílala prosby o radu na západ a doufala, že se někde v systému najde skulina, kterou bych se mohla po maturitě protáhnout do Francie, posílám teď poštovní holuby opačným směrem a doufám, že mi přinesou zprávy o tom, že most mezi Paříží a Prahou stále ještě stojí a že se po něm dá přejít i zpátky. A ono prý dá, la la la la laaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!

Léto ještě někončí aneb how to spend your poslední volná neděle in Paris-mode d´emploi

Dobře se vyspat. Nevstávat před jedenáctou. Posnídat. Zkontrolovat emaily, nyx, emaily, nyx, blog, emaily. Vzít si na sebe starý kalhoty a socka tričko, možná letos naposledy vytáhnout žabky. Zkontrolovat nyx. Vyrazit do prosluněného odpoledne. Přemýšlet o tom, jestli není divný kupovat si během ramadánu u araba šunkovej sendvič. Pokračovat kolem Moulin rouge až na place de Clichy a petrohradskou ulicí se vydat dolů. Pozorovat myši v kolejišti nádraží Saint Lazare. Proplést se osmým okrskem, čtvrtí ministerstev a luxusních butiků, a přemýšlet, jak dlouhá asi bude fronta před Elysejským palácem, který se dnes poprvé v rámci Evropských dnů dědictví otevírá veřejnosti. Jít patnáct minut podél stále nekončící fronty. Změnit plány, nedělní odpoledne se dá strávit i jinak než prohlížením Sarkozyho pracovny. Projít se po nejdražší pařížské ulici rue du faubourg saint-honoré a trochu se pohoršovat u výlohy Hermes, která je celá, tj. včetně bočních stěn a stropu, obložena oranžovou kůží. Popojet k Pantheonu. Prozkoumat Foucaultovo kyvadlo a v kryptě na sebe nechat působit do patetického hávu oděnou slávu francouzského národa. Přestat se usmívat jako kráva. Sednout si do Lucemburských zahrad a po dlouhé době se pokusit kreslit. První kresbu vzteky roztrhat. Vzpomenout si na Tous les garcons s´appellent Patrick. Přečíst další Zweigovu povídku. Lehkou chůzí se vydat podvečerním bulvárem Saint Michel k domovu a domluvit si Aniččino úterní přespání, středeční kino a páteční výlet do Versailles. Nový školní rok je tu, ale léto ještě nekončí.

Hele a proč se říká "miluji tě"? Proč se neříká třeba "vejce"?

Dvoudenní festiválek českého filmu Famusez-vous zahájila ve velkolepých prostorách pařížské filmové školy Femis Věra Chytilová. Krákoravým hlasem mluvila o natáčení Sedmikrásek, řekla, že si nejdřív myslela, že jejich uvedení bude prrrůser, postěžovala si na systém české státní podpory kinematografie(trochu mě to popudilo), zdůraznila, že každý film má být ozvěnou své doby a že bez částečnéo riskování nedojde žádná práce pocitu naplnění. Sál pro sto sedmdesát diváků se oproti původnímu očekávání slečen pořadatelek téměř naplnil, ba co víc, sofistikované publikum přijalo Sedmikrásky potleskem. V sobotu večer program nabídne přehlídku většinou krátkometrážních studentských filmů, venez nombreux.

O náměstí před pařížskou radnicí halasně pleskl pytlík se čtyřista šedesáti dvěma mililitry mojí krve. Na darování jsem se těšila, takže mě na začátku popudilo, že doktor vypadá, že ho téměř obtěžuje fakt, že nejsem Francouzka, protože musí ve formuláři vyplnit o kolonku navíc. Mluvil potichu, a tak jsem se pokaždé musela dvakrát zeptat, co říkal. V dusné kabince mobilní ordinace Etablissement francais dusang nás čekalo asi pět, ale všichni dělali, že neslyší. Pocit, jako bych někoho přišla okrádat o čas. Za dalšími dveřmi se mě další doktorka ledovým hlasem ptala "máteaidsbralajsteněkdydrogystřídátečastopartnery"? Pročjstepřišladátkrev? Odškrtla si odpovídající kolonky, hotovo. Sestřička byla naštěstí o poznání milejší. Usmívala se, žertovala. Osm minut jsem se střídavě dívala z okýnka na ruch odpolední rue de rivoli a na pytlík rychle se plnící temně rudou tekutinou. „Děkujeme, slečno, zachránila jste jeden život. Opravdu nechcete najíst? Nebo alespoň napít? Tak příště nashledanou.“

Začal ramadán. Co to znamená pro mě? Že nebudu muslimský kolegy v práci provokovat tím, že já se na rozdíl od nich o polední pauze najím. Že navečer nebudu radši o jídle mluvit vůbec, muslimská populace bývá vyhladovělá a trochu nervózní. A že se mi možná kavárenské rozpisy změní na poslední chvíli, protože Mohammad se po večerech cítí unavený a odmítá pracovat.

Nevím, jestli mi stálo za to sdílet po dva dny svůj malý pokoj s Poláky, zato ale vím, že až se jednoho dne vrátím do Prahy, budu se z okna pokoje dívat leda na protější panelák. 

noir-blanc-rouge

Už od rána mi dnes soukromí narušují dva polští dělníci, kteří byli sexy majitelkou mého podkrovního pokoje najati k výměně střešního okna. Smrdí kouřem i sami sebou, baví se o mně na chodbě polsky a myslí si, že jim není rozumět, pokládají mi vlezlé dotazy. Abych unikla jejich vtíravým pohledům, rozhodla jsem se odskočit si v rychlosti na poštu a nakoupit.
Jako obvykle jsem ještě v domě nasadila už před dvěma lety v Anglii naučený kamenný výraz nevidím-neslyším a vyšla na podvečerní pulzující ulici. Dojít si k bankomatu pro hotovost v reálu znamená protlačit se davem prodavačů pašovaných cigaret, kradených mobilů a opékaných kukuřic a prokličkovat kolem hloučků mladíků maghrebského původu. Pravá džungle ale nastavá teprve ve chvíli, kdy z hlavního bulváru odbočím do přilehlé uličky, v níž se nachází pošta. Se zrakem přilepeným k zemi zrychluji chůzi, protože jedině tak unikám horkým pohledům černých očí. Pošta je kapitola sama pro sebe. Ve frontě sleduji černocha, který křičí na celou místnost, že potřebuje peníze, čínského dědečka, kterému úřednické požadavky překládá do rodného jazyka sotva desetiletý vnouček, i přepážku, která nabízí tlumočnické služby arabsky mluvícím zákazníkům. Naštěstí jsem rychle hotová a můžu opustit zadýchané prostory, kde čas běží pomalejším tempem než venku. Honička začíná nanovo. Se staženým žaludkem vcházím do ulice Goutte d´or, pověstného epicentra přistěhovaleckých nepokojů, a skláním hlavu ještě níž k zemi. I zboží ve Franprix se přizpůsobilo poptávce místní čtvrti a tak zde zákazník najde nepř. regál s hallal výrobky, který jinde pravidlem není. Dvě štíhlounké černošky oblečené podle poslední módy přišly nakoupit s otcem zahaleným do afrického kroje, jakýsi marokánec se přehrabuje v polici s tlustými kulatými arabskými chleby. Nakoupit obvyklé zboží není jednoduché, obchod je zásoben hlavně netypickými cizokrajnými nebo naopak nejlevnějšími a nejnekvalitnějšími výrobky.
Cesta zpátky domů je krátká a rychlá, přesto si za masivními vchodovými dveřmi oddychávám, že i tentokrát jsem ji přežila v bezpečí, až na obvyklé pokřikování mě nikdo neotravoval, nikdo na mě nesahal. Když ale jedu výtahem zpátky dělat společnost svým slovanským sousedům, říkám si, že kdyby kvůli dnešnímu zahájení mistrovství světa v rugby nevlály všude francouzské vlajky, možná bych sem tam zapomněla, v jaké zemi se ve skutečnosti nacházím.

Už několik dní se chystám, že popíšu některý zážitky minulých týdnů, třeba návštěvu pařížskýho chinatownu, voňavýho a barevnýho světa, kde jsem s očima navrch hlavy chodila mezi regálama plnejma cizokrajnýho zboží a nakupovala jasmínový čaje, čínský nudle, vietnamskou soju a thajskou omáčku a hlavně pak velkou pánev, na který jsme si všechno doma osmažili. Mozku se ale nechce přepínat na zpětný chod a navíc- čím víc se ty chvilky vzdalujou, tím jsou barvy rozmazanější a vůně mdlejší. A pánev mi už stejně doma zrezla.

O klíčcích a Foglarovi

Co udělá normální člověk, když na ulici najde skůtr s klíčkama v zapalování? Štípne se do ruky, rozhlídne se kolem sebe, zadoufá, že benzín vydrží dál než do Clichy a vyrazí objet dokola celou Evropu, jak o tom sní už od gymplu? Nebo klíčky vyndá a nechá na sedadle přišpendlený tajemný vzkaz, ať se majitel dostaví o půlnoci na liduprázdné předměstí spolu s kufříkem peněz a nadějí, že ty klíče, co za něj dostane, budou pravé? Anebo si v duchu vlepí facku za hříšné představy, majiteli nechá na řídítkách své telefonní číslo a hlavou se mu mihne vzpomínka na bílého bobříka za ušlechtilost? Cé je správně, sice jsme s Vojtěchem zadoufali, že nás majitel minimálně zahrne zlatem nebo pozve na večeři do Fouquet’s, ale nakonec se omezil na pár slovních díků. A pocit z dobrého skutku? Blbý rychlošípáctví, dětem číst asi Foglara nebudu, třeba pak zažijou dobrodružnější mládí.

O lásce a stáří

 Dnes jsem byla navštívit papi a mamie, Thomasova dědečka a babičku. Vzala jsem si ráno sukni a náušnice, protože jsem věděla, že to má mamie ráda. Neviděla jsem je asi dva měsíce, ale nic se od té doby nezměnilo, jenom papi možná zase o kousek zestárnul. Když jsem zazvonila na zvonek v pátém patře jejich předválečného činžáku, jako obvykle nebylo chvilku slyšet vůbec nic, potom se z hloubi bytu ozvalo zakašlání a až pak se začaly šouravě přibližovat kroky. Měli z našeho nečekaného setkání radost, já taky. Zase jsme seděli u stolu ve starodávně zařízeném pokoji, kde z každého předmětu dýchají léta používání. Ochmatané karty, kterými si mamie po večerech vykládá pasiáns, fotky vnoučat, vyznamenání, které papi nedávno dostal od radnice jako ocenění za dobrovolnou výuku francouzštiny. Mamie rozkládala žilnatýma rukama a vyprávěla, jak před třemi týdny oslavili šedesát let od svatby. Papi na mě mrknul, řekl, že pro něj to bylo šedesát let utrpení a pak se mocně zachechtal. Všechno bylo stejný jako kdysi, jenom po mym boku chyběl Thomas. Mamie se mi svěřovala s rodinnejma drbama, jak pokračujou přípravy na Nicolasovu svatbu, že v Bretagni, kde jsou na dovolený Jean Jacques s Martine, prší, že řezník odjel na dovolenou, že se papimu špatně chodí. Taky se ptala na rodiče a na babičku a jestli mi neni po nocích smutno. Papiho tradičně zajímalo hlavně moje studium, jaký knihy budeme mít letos ve škole na programu a jak se vyvíjí politická situace v Čechách. Vedle na stolku ležely jeho rozházený barvičky a já jsem měla radost, že ještě stále nepřestal malovat. Strávila jsem s nima skoro hodinku, ale když jsem odcházela, stejně jsem si uvědomila, jak je dobře, že už do tohohle klidnýho, pěknýho, ale stále stejnýho světa Pittetovic rodiny nepatřim, protože tam nezapadám. Když mi mamie ukazovala koláž s portréty všech dětí, dětí jejich dětí a partnerů dětí dětí, ulevilo se mi, že tam ten můj chybí.
Nedělní potrubní pohroma se mění na napínavou bojovku. Seznamuju se se sousedama, chodím k nim do jejich obrovskejch bytů, necháváme si vzkazy pode dveřma anebo si je vyřizujeme přes domovníka. Alespoň už teď budu vědět, komu dupu nad hlavou.

O štěstí a antiperlích

 Dneska jsem stála asi deset minut u okna na chodbě, ze kterýho je vidět moře šedivejch střech, Notre Dame, Národní knihovna i Montparnasse . Venku lehce mrholilo, nebe bylo bílý a líně se po něm táhly naducaný popelavý mraky. V dálce za Pantheonem byla tak hustá mlha, jako by snad ani nebyl srpen ale leden a na Paříž se hnala sněhová bouře. Počasí divný jako město samo.
Uvědomila jsem si, že na blog píšu většinou jenom ve chvílích smutku a že si pořád na něco stěžuju. Rodiče jsou přesvědčený, že jsem nešťastná, ale tak to úplně není. Zažívám tady i chvilky radosti a návaly prchavýho štěstí, třeba jako teď o víkendu, kdy jsem v mokrym triku a botách ukousla špičku čerstvý křupavý bagety a zavěsila se do kluka, kterej, přestože bylo po bouřce venku stále zataženo, si nasadil svoje nový sluneční brejle a připadal si jako italskej filmovej režisér, protože mu to namluvila prodavačka na blešáku. Anebo když mi cestou do práce chrastí v tašce při každym kroku krabička antiperlí a já se cejtim stejně vítězoslavně jako ty dyliny, co se procházej po avenue victor hugo s kabelkama louis vuitton.

Původně jsem si myslela, že srpnovej návrat do Paříže bude hroznej sám o sobě. No dobře, tak pracuju a nemůžu kvůli tomu ani na tábor ani na čundr ani nikam. No dobře, tak už je tady tři měsíce hnusně. No dobře, tak se ke mně nakonec ty myši prokousaly(švábi kde jste?). Ale proč musim do háje ještě ke všemu vytopit souseda??? Zase objevuju tajný skuliny typický francouzský byrokracie a dozvídám se, že teplou vodu mi zapojí až ve chvíli, kdy pojišťovna pošle instalatéra. A pošle ho prý až tehdy, až se sousedem, který není nikdy doma, vyplním sáhodlouhej formulář, kterýmu nerozumim, a donesu ho svému poradci, který nesídlí blíž než na druhé straně města. Slečna v pojišťovně ví, že zítra mi ale nikdo nic nezařídí, protože je státní svátek, když jí ale řeknu, že už se třetí den myju ve studené vodě, krčí rameny. Po téměř dvou letech ve Francii se jenom v duchu uchechtnu.

Zlomky všedního pařížského života

V záchvatu půlnočního poblouznění z trvajícího horka jsem si objednala větrák. Statistika dnešní cesty z prádelny: nespočet úsměvů a vilných pohledů, čtyři pozdravy, jeden pokus o přímý kontakt, jedno pozvání na večeři. Titulní stránky většiny ženských magazínů ovládla tento týden Cecilia Sarkozy.(V práci to Hervé okomentoval slovy: "Ca m´étonne pas, elle couche avec le patron.") Po pěti měsících ticha jsem zase uslyšela myši, kterak se snaží prokousat vrstvami igelitu, jímž jsem jim ucpala díru pod lednicí. V Paříži vzrůstá počet cyklistů a taxíků značky Škoda. Dominiku, víš, že Asnieres je od slova "ane", protože tam kdysi chovali osly? Hlavní potravinou osmnáctého arrondissementu se v letních měsících očividně stává kukuřice, ke změti hlasů křičících "marlborotroazero" se na boulevardu Barbes připojily i ty ženské volající "majsomajsomááájsóóó". Po návratu z práce jsem si dneska o půlnoci pěkně pobrečela, ta samota je občas na prd. Měla bych se konečně přestat brát vážně. Koupila jsem si knížku o významu názvů stanic metra, a tak už vím, kdo to byli pánové Raspail nebo Vavin, že na stanici metra Chateau Rouge skutečně stojí dům z červených cihel a kteráže to dobrá zpráva dala název stanici Bonne Nouvelle. Dostala jsem jeden pohled z Hluboký a dva z Prahy, každý den se znova a znova těším na jedenáctou dopolední, jestli opět něco zašustí pode dveřma. Zase začalo pršet.

Jak poetické je bydlet v malém podkrovním pokojíku s výhledem na Montmartre. Když ale do střechy pere celý den srpnové slunce, ještě v jednu ráno horkem sálají všechny stěny, nejde spát, nejde bdít a příčetnost se topí v záplavach vlastního potu, ztrácí sedmé patro svoji romantickou dimenzi.

Lille I.

Před jedenáctou večerní působila vylidněná hala severního nádraží majestátním dojmem. Stánky s rychlým občerstvením byly tou dobou dávno pozavírané a prázdnými nástupišti se nesla ozvěna kroků posledních cestujících. V poloprázdném vagonu hlasy rychle utichaly a brzy nebylo slyšet než pravidelné oddychování. Vlak vyrazil vstříc severofrancouzské noci.
Bylo mi dobře. Radši bych byla pozorovala měnící se krajinu, ale přes tmavá skla prosvítal pouze zářivý kotouč měsíce, tak jsem si radši četla a posílala zprávy východním směrem. Cesta byla krátká, možná až příliš, takže když se za okny objevila modrá cedule Lille Flandres, bylo mi to skoro líto. Třetí shledání s Vojtěchem, třetí evropský město.
Snažila jsem se číst v polepených zdech jeho pokoje a spolknout pichlavou představu, že nejsem první holka, která se mu tady kouká do soukromí. V Portes du soleil jsem se cítila trochu jako vetřelec, i bezďáci si z Vojtěcha ráno utahovali, když mě viděli po jeho boku.
Čtvrtí dělnických řadových domků jsme se vydali do města, na futro si můžu udělat zářez za jízdu dalším evropským metrem( i když velikostně připomíná spíš pražskou tramvaj, haha). Už dlouho jsem nevytáhla paty z Paříže, takže mě bavilo, jak je Lille hrozně jiný, míň pompézní. V práci mi Pierre před odjezdem říkal, že jsem blázen, že normální člověk jede v létě někam na pláž, že prý by na sever jel jenom blázen. Čekala jsem šeď a ze zdí dýchající průmyslovou minulost, ale předsudky se nenaplnily. Možná to bylo městem samotným, příjemně barevným a rušným, možná to bylo slunečným počasím, možná za to mohl Voïta. Celej den jsme vlastně nedělali vůbec nic, jenom se courali městem, váleli se v parcích, chodili na croissanty a kafe, krutopřísňácky se tetovali obrázkama z malabarů a pomlouvali kolemjdoucí. Večer jsme šli na anglickej film od českýho režiséra ze španělskýho prostředí s francouzskejma titulkama, nebyl nic moc. Víno z Carrefouru jsme vypili za hradbama, vedli jsme řeči o budoucnosti, co nás asi čeká za rok. Trochu jsem se opila, ale bylo to příjemný, zase jsem ucítila ten divnej pocit, jako by můj život žil někdo jinej, jako bych se na sebe jenom dívala přes kouřovou clonu.

bienvenue dans le metro parisien

V místě, kam se za normálních okolností vejde asi patnáct lidí, nás bylo namačkaných pětatřicet. Vagony praskaly ve švech i přesto, že se horký vzduch jenom tetelil a měnil se na pekelnou výheň. Jeli jsme krokem a po chvíli se zastavili úplně. Anonymita velkoměstského davu nedovolovala cestujícím navázat kontakt a i ti, co se znali, se radši v tom dusnu soustředili jenom sami na sebe. Nebylo slyšet skoro nic, jenom dunění techna, které si kdosi pouštěl do sluchátek. Monotónní rytmus dodával celé situaci na nesnesitelnosti. Pozorovala jsem muže stojícího vedle mě, nelogicky navlečeného do košile i saka, jak mu po skráních stékají kapičky potu. Těla se lepila jedno na druhé a já jsem blahořečila předchozímu nápadu stoupnout si ke stěně a redukovat tak třecí plochu na minimum. Zavřela jsem oči, hystericky svírala kufr a snažila se nevnímat ten protivný jednotvárný rytmus hloupého techna. Začala jsem v duchu počítat, abych přemohla vtíravé nutkání nahlas křičet. Konečně jsme se rozjeli. Když se po chvíli otevřely dveře, vzduch na Gare du Nord mi ani nepřipadal tak zatuchlý jako obvykle.

Poprvé

po dlouhé době nezažívám slepou euforii z návratu do Prahy a poprvé mě taky napadá, že by můj eventuálně definitivní návrat příští rok vůbec nemusel vyřešit mojí dlouhodobou nespokojenost.
Praha v létě smrdí potem. Češi nosej ponožky v sandálech. Nikdo se na ulicích na nikoho neusmívá, prodavačky nepozdravěj a nepoděkujou. Centrum města se transformuje v obří zábavní park pro turisty a když jsem si dneska v literární kavárně objednávala zelený ledový čaj, skoro jsem se zastyděla, že neříkám iced green tea, jak bylo také uvedeno v nabídce. (Příště si dám radši jenom kafe).
Jenže. Koupila jsem si novou knížku a tetelila se blahem, že se nejedná o další hloupý paperback, jimiž si v Paříži povinně zahlcuji knihovničku a na němž je zajímavé snad jen to, zda vyšel u Folia, Hachette nebo Galimard, ale o pevnou vazbu, které někdo vtiskl osobitou grafickou podobu, vybavil ji ilustracemi a zařadil ji do určité edice. Pak jsem se v Luxoru a posléze Akademii procházela mezi regály a přemýšlela o tom, jak je český knižní svět stále ještě přehledný, nezahlcený nadprodukcí jako ten francouzský(palác knih Luxor má stále ještě daleko do gigantických rozměrů multimediálního hypermarketu FNACu) a hlavně důvěrně známý, protože trochu omezený. A pak jsem šla za Klárou do Literárky, prohlížela si tamní dvoreček a přemýšlela o tom, že kouzlo Prahy je možná v její nepravidelnosti a že bych zase chtěla po škole(a místo školy) chodit do kaváren a proč Paříž takové nemá, i když jsou vlastně tak obyčejné. A že se sice servírka tvářila jako p----, ale že mě to možná nakonec i baví, protože pak ten úsměv není zadarmo a alespoň máme na co nadávat, že jo.
Conclusion dnešní záznam nemá, jenom bych ráda konečně vyřešila dilema, zda vyměnit pařížskou svobodu za částečnou pražskou omezenost.

Jsem zase v Praze

a návrat byl mnohem prázdnější, než jsem čekala. Když jsme sjížděli od Chotkových sadů na Malou Stranu, myslela jsem na to, jak jsem o té chvíli nedávno psala na blog a jak to, že je mi to teď jedno. Asi za to mohl Vojtěch, kterej zůstal daleko za mrakama, kterejma jsem ani ne hodinu předtím řezala vzdušnou vzdálenost ku Praze.
Byla jsem z předchozích probdělých nocí hrozně unavená, a tak jsme si doma ani zase tak moc nepovídali jako vždycky. Šla jsem brzy spát a prospala jsem dlouhých třináct hodin. A když jsem se probudila, dala jsem si k snídani třešně a koláčky od babičky, četla jsem si starý novinový články, který mi rodiče schovali a zalezla jsem si do vany s Erbenovou kyticí. A už zase je mi (docela) dobře, i když pořád myslím na to, jaký by to bylo, kdybych odlítala až o tři dny pozdějc.

člověk ze zoufalství snadno pomate se II

Na neděli se pamatuju jenom kuse, jako by se celej den skládal jenom ze změti vjemů, který se do mě dostávaly skrze nějakou clonu. Klapka. Ležíme na provlhlý zemi v Lucemburský zahradě, přestože trochu prší. Střih. Smějeme se přehlídce gendarmerie. Střih. Jasmínovej a mátovej čaj a příliš horká voda v rue Mouffetard. Střih. Francouzská paštika chutná i vegetariánům. Střih. Uděláme si večer palačinky. Střih. A koupíme si k nim cidre. Střih. A pak mešita a botanická zahrada a písek v botách a brambory se začaly v Evropě pěstovat až kolem roku 1600 a neprohlížej si tu výstavku, dívej se radši na mě.
Na chvilku jsme si sedli na náplavce u Seiny a já jsem se smála, že se všechny parníky jmenujou podle francouzskejch herců, který on vůbec neznal. A povídali jsme si o křesťanství a o islámu a o gainsbourgovi a o tom, že číst ve francouzštině je vopruz a on trochu fotil a já jsem přemýšlela, na co se asi soustředí z druhý strany objektivu. Na chvilku mi položil hlavu do klína a mně bylo tak dobře jako už dlouho ne. Zdálo se mi, jako by se najednou přede mnou zhmotnily představy a našla jsem to, co mi tady celou dobu chybělo a měla jsem chuť zakřičet na všechny kritiky, který mi vyčítali naivitu a idealismus, že ve dvaceti ještě nemá cenu dělat kompromisy a že dnešní odpoledne je toho důkazem a že jeden jedinej den dal zničehonic smysl předchozím týdnům pomatenýho hledání.
Pak jsme šli pěšky kolem Notre Dame a kolem Hotel de ville, protože si to přál a koupili jsme si bagetu a pak už jsme jeli domů, protože jsme kromě hladu umírali i únavou. Ještě jsme se stavili u araba pro cidre a ovoce na salát a pak už jsme šli domů konečně se po téměř čtařiadvaceti hodinách najíst.
Palačinky udělal úplně sám, stejně jako ovocnej salát, a byly mnohem povedenější než ty, který normálně dělám já. Já jsem byla unavená a měla jsem chuť jenom se svalit na gauč a pozorovat ho, jak nadává, že se mu to pálí. Aby se neřeklo, tak jsem připravila alespoň špenát se sýrem, aby bylo čím ty palačinky naplnit a pak jsme otevřeli láhev cidru a usadili se ke královské večeři.
Unavení jsme byli celý den, ale po večeři vyčerpání dostoupilo vrcholu, tak jsme se rozhodli, že si na chvilku lehneme a pak ještě někam vyrazíme. Leželi jsme a povídali si a já jsem do toho nahlas zpívala s Brelem o námořnících v Amsterrrdamu a on se usmíval a já jsem si najednou uvědomila, jak je to všechno na h.... a chtělo se mi hrozně brečet. Dívala jsem se do stropu a doufala jsem, že neuvidí, jak mi po tváři teče slza. Pak vypnul Brela, kterej se najednou do našeho podvečera vůbec nehodil a pustil Massive Attack a zavřel oči. A já jsem si po chvíli všimla, že svírá víčka nějak moc usilovně a tak jsem ho objala, ale nepomáhalo to, třásl se čím dál víc a mně z toho bylo zase do breku. Z toho, jak se mi zdál v náručí zranitelnej a že jsem mu nemohla pomoct, i když jsem viděla, jak mu v ten okamžik padá celý pařížský nebe na hlavu. A pak taky kvůli sobě, protože mi s nim bylo dobře, a protože věděl, na co myslim, ještě než jsem dořekla větu a protože vyndal zrníčka ze všech kuliček hroznovýho vína a protože mi říkal klárko a ne klarrra jako všichni ostatní.
Na Montmartru bylo v neděli večer lidí trochu víc než předchozí den, ale to nebylo důležitý. Sedla jsem si před něj na schody a on mi foukal do vlasů a zase jsme kouřili a mě napadalo, jestli si dáme rande, až přijedu na podzim do Prahy.
Potom jsme seběhli kopec, vyjeli po pětadvacátý starodávným výtahem do sedmýho patra a na chodbě lítaly svetry a trička a když za námi zaklaply dveře od pokoje, tak jsem se jenom v duchu omluvila svýmu sympatickýmu sousedovi Mocovi za ty papírový stěny a pak jsme bez jedinýho slova padli do náruče nejdřív sobě a pak horečnatýho bezesnýho spánku.

O pondělí už ani nemám chuť mluvit, protože bylo na dlouhou dobu poslední. Když jsme šli na gare du nord, měla jsem v krku obrovskej knedlík, kterej nespláchlo ani poslení kafe ani poslední objetí. Trochu jsem pak cestou domů brečela, i když jsem si to předtím zakázala.

člověk ze zoufalství snadno pomate se I

Je hrozný něco dlouho chtít a pak to najednou mít před sebou a nemoct na to dosáhnout.
Prožila jsem víkend ve stavu "au-dela", odpojená od reality, jako opilá nebo omámená tim cigaretovym kouřem, kterej jsem si zase jednou po dlouhejch měsících a letech nechala proudit do plic.
Bylo mi krásně a píšerně zároveň, protože i když jsem se snažila nemyslet dopředu, docházelo mi, že už se zase řítím někam, kam bych neměla a že už zase prožívám svůj život naruby a proč už sakra jednou nemůžu bejt normální jako všichni ostatní.
Nejdřív jsem hodně mluvila já a snažila se tak překlenout nepříjemnej pocit, že je fakt divný scházet se s někým, koho jsem si do té doby představovala jenom na dálku za tlustou virtuální zdí. A přemýšlela jsem, jak to udělat, aby ten večer neskončil zase až takovým fiaskem a abychom si měli povídat i o něčem jiném než o blozích a nyxu. A tak jsem plkala a plkala a říkala si, že si asi myslí, že jsem úplně pitomá, jenže on si to asi vůbec nemyslel. A pak jsme šli nejdřív na Montmartre a on si stěžoval, že ho nevodím skrytejma uličkama, a neustále se na něco ptal a taky pozdravil bezdomovce a pořád se usmíval a nemohl se asi nabažit pocitu, že se mu to všechno nezdá. Potom jsme dlouho šli a šli po liduprázdných bulvárech směrem k Seině a snažili se přijít na to, jestli je nakřivo postavenej Louvre nebo Vítěznej oblouk, protože vlastně vůbec netvořej přímku a já jsem mu ukazovala věci, který už jsem stokrát předtím ukazovala jinejm lidem a který nikoho moc nezajímaly a ptala jsem se sama sebe, jak to, že jeho to všechno baví a zajímá. A pak chůze po mostě, na kterym se válely skupinky mladejch lidí a koukaly na notre dame a oklepávaly popel z cigaret do řeky a pak rue de la seine, snobský galerie, snobský kavárny a snobský pařížani a tak jsme taky zatoužili zahrát si na snoby a nechali jsme v Les Etages velký dýško, i když to pivo bylo vlastně docela drahý.
Pro víno jsme se stavili u mě, protože jsem měla doma ještě zbytek ze čtvrtka a pak jsme zase vyrazili stejnym směrem jako v podvečer a sedli si před sacré coeur na schody. V tuhle hodinu už se tam potácely jenom ty největší trosky, ale to nevadilo, protože na některý z nich byl docela legrační pohled a alespoň jsme měli koho poprosit o cigáro. A zase jsme mluvili a mluvili a mluvili a bylo pořád o čem a já jsem přemýšlela, jestli mě políbí a on to neudělal a já jsem vlastně byla docela ráda, protože mi stačilo tušení, že na to taky myslel.
Šli jsme spát dost pozdě, ale já jsem se přesto probudila asi v šest. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem ho, jak leží opřenej o lokty a ještě stále z něj sálá horko předchozího večera. Úplně se mi z toho pohledu zamotala hlava a tak jsem se radši otočila zády, aby si nevšiml, že mě to tak bere. Ale spát jsem nemohla, protože jsem stále ještě byla prokřehlá ze sezení na studených schodech, a hlavně proto, že jsem pořád poslouchala, jak oddychuje a pak jsem jenom vnímala, jak se přibližuje, a ucítila jsem jeho dech zezadu na krku a pak už se napětí stalo nesnesitelným, tak jsem se otočila zpátky.

Přemýšlela jsem o tom, jak je od odjezdu z Prahy můj život spoutaný do slov. Moje česká část se zredukovala na používání jazyka v grafické podobě-čtení internetu, reagování na příspěvky na nyxu a psaní emailů, francouzská polovice se naopak plácá v mluveném světě, který je cizí a těžko srozumitelný. Uvědomuju si, jak těžké je překonat hranici, kdy už je člověk v cizím jazyce schopen fungovat jako plnohodnotný člen společnosti. Vážně nevím, co bych ještě mohla pro zlepšení dělat víc- dva roky tady žiju, čtu noviny, poslouchám francouzskou hudbu, pohybuju se téměř výhradně jenom mezi Francouzema a jako vrchol všeho studuju literaturu. A přesto mám občas pocit méněcennosti, přesto se mi zdá, že ve francouzštině stále nejsem schopná být sama sebou. Předevčírem jsem mluvila na schůzce v práci před patnácti kolegama a měla jsem u toho intenzivní pocit, že víc než o tom, co říkám, přemejšlej o tom, jak to říkám. Možná si jenom něco sugeruju, ale ten pocit je únavnej. Jakobych se pořád musela soustředit. Hrozně bych potřebovala odpojit na chvíli verbální část svýho života a vyjadřovat se na okamžik nějak jinak. V Praze jsem špatný období řešila tak, že jsem si doma pustila třeba desku Hegerový a všechno to nahlas ze sebe vyzpívala. To si tady bohužel nemůžu dovolit, mám stěny tak tenký, že souseda slyšim téměř i dejchat.

sous le ciel de paris

na dobrou noc ještě písnička, která dala mému blogu jméno

O Pařížanech se říká,

že svoje město sice ve skrytu duše nenávidí, ale nikde jinde by žít nemohli. Dnes jsem si uvědomila, že dva roky jsou dost dlouhá doba na to, aby se vám jedno město stačilo vrýt pod kůži. Na jednu stranu mám sice tendenci si neustále stěžovat, že trpím steskem po domově, že nad Prahu není, že mi tu chybí svíčková i český nadhled, ale na druhou stranu je pravda, že už jsem se v Paříži naučila dýchat. A že mám potřebu ji bránit a být na ni pyšná, když sem přijedou kamarádi na prázdniny, stejně jako jsem bývala hrdá na svojí Prahu, když přijeli Francouzi na výměnu.

Možná se o Paříži ani nedá uvažovat jinak než v protikladných charakteristikách, protože samo město je takové. Vyzývavě nabubřelé i skromné, opojně svůdné i odpuzující, pompézně patetické i přímočaré. (Přesto Paříž prozatím přísovečných pět pé postrádá.)

Vztah k městu podle mě tvoří zážitky spojené s konkrétními místy i poznatky z jeho historie, které vás nějakým způsobem oslovují. Prahu mám ráda třeba proto, že vím, kde se nacházela kavárna Union. Že vím, že z Michalský se dá projít do Jilský, aniž by člověk musel obcházet celý blok přes Malé náměstí. Že vím, kde žil Jindřich Štyrský. Že jsem si jistá, že na Novém světě straší a že prodavači z nedávno zavřené noční pizzerie na Národní určitě přidávali do zálivky svoje sperma, ale stejně tam chodili všichni na pizzu dál, protože nikde jinde otevřeno nebylo.

Přijet do Paříže studovat literaturu je vlastně docela slušná intelektuální snobárna, ale já se snažím zapadnout do koloritu a tvářit se, že je hrozná brnkačka koukat se z okna na Sacré Coeur a že jsem se narodila s předurčením k nakupování hadříků v Marais. N´est-ce pas? Jenže dva roky jsou dva roky a tak už i já mám v Parisu svoje místa spojena s nejrůznějšími prožitky. Vždycky, když se blížím k place de la Concorde, vzpomenu si, že mi tam jednou někdo ve tři hodiny ráno zpíval, když stoupám na Montmartre, tak si nechávám znít Montandovu "rue Lepic" a když jdu uličkami u montagne Sainte Genevieve, tak si představuju, jak asi vypadala čtvrť před dvěma sty lety v době, kdy si do ní Balzac přimyslel Rastignaca. A potom přemýšlím, jestli by bylo zbabělství vrátit se tak brzy(jsou tři roky málo?) a neobjevovat dál všechno to ukryté, co si o objevování říká.

kolik

Vlastně jsem chtěla najít jenom nějakou pěknou fotku Prahy, kterou bych si nastavila jako pozadí počítače. Jenomže už jenom při pohledu na obrázek na internetu se mě zmocňuje tak stísňující pocit, že radši ani nepřemýšlím, jak mi bude 25. července při návratu do Paříže. (Asi je trochu nemístný myslet na návrat ve chvíli, kdy mám ještě celé letní prázdniny před sebou). Kolik takových návratu mě ještě čeká?
Při pohledu na ty fotky jsem si představovala, jak pro mě za čtrnáct dní přijedou na letiště rodiče, a pak pojedeme přes večerní Prahu domů. Budeme sjíždět od Pražského hradu na Klárov a já se budu koukat na záplavu červených střech a myslet na to, jestli si dám první sraz ve mlejně na Kampě nebo v literárce v Týnský. Nebo v Nebi? V Trafice? Ve Velrybě? Vždycky si pak na Mánesově mostě vzpomenu, jak jsem na střední snila o filozofické fakultě a jak je zvláštní, že tam už asi nikdy chodit nebudu. Na Smetanově nábřeží kouknu přes Vltavu směrem k Malé Straně a u Mánesa vyhlížím aktuální plakát k výstavě, na kterou se stejně nikdy nejdu podívat, protože si zkrátka nenajdu čas. A do toho poslouchám mámu, jak mi vypráví, co nového v práci a doma a tátu, který mi povídá o novinkách v komoře a taky o tom, co se zajímavého v Praze děje. A ptají se, jak to jde ve škole a v práci, i když už odpovědi dávno znají z emailů. Povídáme si vždycky doma až do noci a i proto se snažím už tradičně vyhýbat ranním letům, které v sobě nenesou kouzlo prvního společného večera.
Hrozně ráda bych v Praze strávila celé léto jako loni. Snažím se nemyslet na to, že všechny ty přestupy na IP Pavlova, srazy pod koněm nebo cesty za Alicí a Petrou do Ebelu budu prožívat na dlouhou dobu naposledy. Možná bych si měla přestat pokládat otázku "kolik" a uvažovat v relacích "jak" a "proč", ale hrozně ráda bych zase jednou žila s vědomím, že už nemusím počítat minuty a že to všechno není jenom jako.

pařížské Aero

Objevila jsem na internetu kino, jehož program se zčásti podobá programu kina Aero, které mi tady docela chybí. Jmenuje se Accattone a nachází se jenom krůček od bld Saint Michel. Dávají tam Felliniho, Passoliniho, ale i Eisensteina, takže se asi brzy vypravím třeba na Amarcord nebo na Silnici. Ceny se bohužel těm aerovským nepodobají, a tak divák zaplatí za běžné promítání 6-7 euro.
Vpravo jsem umístila ukázky z La Strady, které nabízí You Tube. V angličtině to ale bohužel není úplně ono.
http://www.allocine.fr/seance/salle_gen_csalle=C0082.html

výkřik do tmy

Od té doby, co jsem opustila Prahu, jsem uzavřena do prapodivného virtuálního světa. Každodenní kontakt s blízkými osobami nahradily emaily, facebook, msn a skype a odnedávna také neomezená telefonní linka. Potřeba sdílet svůj život ale nevymizela, ani se nepřizpůsobila rozdílnému životnímu stylu, kterému jsem v Paříži přivykla. Možná bych si spíš zase měla začít psát deník obyčejný, papírový, což jsem ostatně dlouhá léta dělala, a ne exhibovat svoje myšlenky na internetu, ale klasický deník bohužel neposkytuje možnost kontaktu a odezvy, která mi asi nejvíc chybí.
Před několika dny se jeden můj kamarád rozešel s dlouholetou přítelkyní a jejich rozchod bylo možné sledovat na internetu téměř v přímém přenosu. Samozřejmě, všichni to hned věděli a je mi jasné, že si tím kamarád ušetřil spoustu trapných nedorozumění a vysvětlování. ALE. Proč se stále nemohu zbavit pocitu, že je tenhle způsob komunikace trochu...zvláštní? Přestože je oba ani pořádně neznám, mohla jsem se na internetu dočíst, jak reagují a jak se cítí. Možnost anonymně nahlížet do cizího soukromí je svým způsobem přitažlivá a možná i trochu zvrácená, ale nese s sebou několik paradoxů. Předně je diskutabilní otázka soukromí, nakolik pokrytecké je sdělení, že se vůbec jedná o osobní zážitky, stavy, pocity. Kolik toho na sebe říct chceme a kolik vůbec můžeme? Nakolik jsou naše životy spjaté se životy ostatních, kde končí "já" a začíná "my"? Publikujeme svoje příspěvky, fotky, nálady a doufáme, že to všechno někoho bude zajímat. Že se najde někdo, kdo to pochopí?
Blog se asi stane úspěšným ve chvíli, když má co sdělit svému čtenářovi. Já si zatím vůbec nejsem jistá, jestli mám co sdělovat či sdílet. Dokud si to neujasním, budiž brán můj blog jako výkřik do tmy.