noir-blanc-rouge

Už od rána mi dnes soukromí narušují dva polští dělníci, kteří byli sexy majitelkou mého podkrovního pokoje najati k výměně střešního okna. Smrdí kouřem i sami sebou, baví se o mně na chodbě polsky a myslí si, že jim není rozumět, pokládají mi vlezlé dotazy. Abych unikla jejich vtíravým pohledům, rozhodla jsem se odskočit si v rychlosti na poštu a nakoupit.
Jako obvykle jsem ještě v domě nasadila už před dvěma lety v Anglii naučený kamenný výraz nevidím-neslyším a vyšla na podvečerní pulzující ulici. Dojít si k bankomatu pro hotovost v reálu znamená protlačit se davem prodavačů pašovaných cigaret, kradených mobilů a opékaných kukuřic a prokličkovat kolem hloučků mladíků maghrebského původu. Pravá džungle ale nastavá teprve ve chvíli, kdy z hlavního bulváru odbočím do přilehlé uličky, v níž se nachází pošta. Se zrakem přilepeným k zemi zrychluji chůzi, protože jedině tak unikám horkým pohledům černých očí. Pošta je kapitola sama pro sebe. Ve frontě sleduji černocha, který křičí na celou místnost, že potřebuje peníze, čínského dědečka, kterému úřednické požadavky překládá do rodného jazyka sotva desetiletý vnouček, i přepážku, která nabízí tlumočnické služby arabsky mluvícím zákazníkům. Naštěstí jsem rychle hotová a můžu opustit zadýchané prostory, kde čas běží pomalejším tempem než venku. Honička začíná nanovo. Se staženým žaludkem vcházím do ulice Goutte d´or, pověstného epicentra přistěhovaleckých nepokojů, a skláním hlavu ještě níž k zemi. I zboží ve Franprix se přizpůsobilo poptávce místní čtvrti a tak zde zákazník najde nepř. regál s hallal výrobky, který jinde pravidlem není. Dvě štíhlounké černošky oblečené podle poslední módy přišly nakoupit s otcem zahaleným do afrického kroje, jakýsi marokánec se přehrabuje v polici s tlustými kulatými arabskými chleby. Nakoupit obvyklé zboží není jednoduché, obchod je zásoben hlavně netypickými cizokrajnými nebo naopak nejlevnějšími a nejnekvalitnějšími výrobky.
Cesta zpátky domů je krátká a rychlá, přesto si za masivními vchodovými dveřmi oddychávám, že i tentokrát jsem ji přežila v bezpečí, až na obvyklé pokřikování mě nikdo neotravoval, nikdo na mě nesahal. Když ale jedu výtahem zpátky dělat společnost svým slovanským sousedům, říkám si, že kdyby kvůli dnešnímu zahájení mistrovství světa v rugby nevlály všude francouzské vlajky, možná bych sem tam zapomněla, v jaké zemi se ve skutečnosti nacházím.