Hele a proč se říká "miluji tě"? Proč se neříká třeba "vejce"?

Dvoudenní festiválek českého filmu Famusez-vous zahájila ve velkolepých prostorách pařížské filmové školy Femis Věra Chytilová. Krákoravým hlasem mluvila o natáčení Sedmikrásek, řekla, že si nejdřív myslela, že jejich uvedení bude prrrůser, postěžovala si na systém české státní podpory kinematografie(trochu mě to popudilo), zdůraznila, že každý film má být ozvěnou své doby a že bez částečnéo riskování nedojde žádná práce pocitu naplnění. Sál pro sto sedmdesát diváků se oproti původnímu očekávání slečen pořadatelek téměř naplnil, ba co víc, sofistikované publikum přijalo Sedmikrásky potleskem. V sobotu večer program nabídne přehlídku většinou krátkometrážních studentských filmů, venez nombreux.

O náměstí před pařížskou radnicí halasně pleskl pytlík se čtyřista šedesáti dvěma mililitry mojí krve. Na darování jsem se těšila, takže mě na začátku popudilo, že doktor vypadá, že ho téměř obtěžuje fakt, že nejsem Francouzka, protože musí ve formuláři vyplnit o kolonku navíc. Mluvil potichu, a tak jsem se pokaždé musela dvakrát zeptat, co říkal. V dusné kabince mobilní ordinace Etablissement francais dusang nás čekalo asi pět, ale všichni dělali, že neslyší. Pocit, jako bych někoho přišla okrádat o čas. Za dalšími dveřmi se mě další doktorka ledovým hlasem ptala "máteaidsbralajsteněkdydrogystřídátečastopartnery"? Pročjstepřišladátkrev? Odškrtla si odpovídající kolonky, hotovo. Sestřička byla naštěstí o poznání milejší. Usmívala se, žertovala. Osm minut jsem se střídavě dívala z okýnka na ruch odpolední rue de rivoli a na pytlík rychle se plnící temně rudou tekutinou. „Děkujeme, slečno, zachránila jste jeden život. Opravdu nechcete najíst? Nebo alespoň napít? Tak příště nashledanou.“

Začal ramadán. Co to znamená pro mě? Že nebudu muslimský kolegy v práci provokovat tím, že já se na rozdíl od nich o polední pauze najím. Že navečer nebudu radši o jídle mluvit vůbec, muslimská populace bývá vyhladovělá a trochu nervózní. A že se mi možná kavárenské rozpisy změní na poslední chvíli, protože Mohammad se po večerech cítí unavený a odmítá pracovat.