kolik

Vlastně jsem chtěla najít jenom nějakou pěknou fotku Prahy, kterou bych si nastavila jako pozadí počítače. Jenomže už jenom při pohledu na obrázek na internetu se mě zmocňuje tak stísňující pocit, že radši ani nepřemýšlím, jak mi bude 25. července při návratu do Paříže. (Asi je trochu nemístný myslet na návrat ve chvíli, kdy mám ještě celé letní prázdniny před sebou). Kolik takových návratu mě ještě čeká?
Při pohledu na ty fotky jsem si představovala, jak pro mě za čtrnáct dní přijedou na letiště rodiče, a pak pojedeme přes večerní Prahu domů. Budeme sjíždět od Pražského hradu na Klárov a já se budu koukat na záplavu červených střech a myslet na to, jestli si dám první sraz ve mlejně na Kampě nebo v literárce v Týnský. Nebo v Nebi? V Trafice? Ve Velrybě? Vždycky si pak na Mánesově mostě vzpomenu, jak jsem na střední snila o filozofické fakultě a jak je zvláštní, že tam už asi nikdy chodit nebudu. Na Smetanově nábřeží kouknu přes Vltavu směrem k Malé Straně a u Mánesa vyhlížím aktuální plakát k výstavě, na kterou se stejně nikdy nejdu podívat, protože si zkrátka nenajdu čas. A do toho poslouchám mámu, jak mi vypráví, co nového v práci a doma a tátu, který mi povídá o novinkách v komoře a taky o tom, co se zajímavého v Praze děje. A ptají se, jak to jde ve škole a v práci, i když už odpovědi dávno znají z emailů. Povídáme si vždycky doma až do noci a i proto se snažím už tradičně vyhýbat ranním letům, které v sobě nenesou kouzlo prvního společného večera.
Hrozně ráda bych v Praze strávila celé léto jako loni. Snažím se nemyslet na to, že všechny ty přestupy na IP Pavlova, srazy pod koněm nebo cesty za Alicí a Petrou do Ebelu budu prožívat na dlouhou dobu naposledy. Možná bych si měla přestat pokládat otázku "kolik" a uvažovat v relacích "jak" a "proč", ale hrozně ráda bych zase jednou žila s vědomím, že už nemusím počítat minuty a že to všechno není jenom jako.