O splaceném dluhu a holčičích snech

Dobrota a žebrota se pro mě včera večer přestaly rýmovat, osud totiž splatil dluh, který mu byl v srpnu vystaven v podobě dobrého skutku vrácení klíčků od skútru. Ale od začátku.
Několik dní mi vrtalo hlavou, jestli mám ledničku až do příští výplaty nechat prázdnou a zkusit sehnat za posledních třicet euro lístek na Cocorosie do Olympie nebo dojít nakoupit, protože týden bez jídla asi nevydržím. Zvolila jsem samozřejmě variantu hladovění a po škole jsem se vydala na boulevard des Capucines doufat, že mi jakoukoli pokoutní výměnou přistane zanedlouho v ruce lupen. Comme d'habitude se už dvě hodiny před koncertem shromažďovaly před Olympií výhodného místa pod podiem chtivé davy. Narychlo jsem načmárala na usmolený cár papíru tři klíčová slova sdělující kolemjdoucím, že sháním jeden lístek. Hned se ke mně sběhli tři přičmoudlíci a snažili se mi prodat svoje zboží. Jedno místo? Oui, za kolik? Šedesát ojro, madmazel. No tak to teda nou mersi. Lichváři pochopili, že útroby mojí peněženky takovou sumu ani neskrývají a otráveně odběhli jinam. Vyjednávat se mnou pro ně nemělo cenu, šance, že prodají lístky na dva měsíce dopředu vyprodaný koncert, přece jenom měli.
Nevím, jestli měl ten pán jenom dobrou náladu nebo mě možná toužil zachránit ze chřtánu lupičskejch goril, každopádně jen co se ode mě ti tři zloději vzdálili, prodral se ke mně skrze mantinely a zeptal se, jestli sháním lístek a za kolik mi ho tamti chtěli prodat. A že má jeden navíc. V duchu jsem zajásala a vytáhla peněženku, že ho od něj koupím. „A víte co, slečno? Já Vám ho dám.“ Strčil mi lupen do ruky a zmizel zpátky v davu. Když jsem se vzpamatovala z překvapení, rozběhla jsem se za ním a snažila jsem se ho přesvědčit, že to přece nejde, že si ho nemůžu vzít a že mu ho chci zaplatit. Ale on trval na svém, že prý měl jít se ženou, ale ta pracuje, tak že alespoň udělá dobrý skutek. Vychovali mě k ostražitosti a tak jsem musela ještě chvíli přesvědčovat sama sebe, že se mi to nezdá a že v nabídce není žádný háček. Ale nebyl. Celou hodinu před koncertem jsme si příjemně povídali a on ani nebyl dotěrnej, ani nechtěl moje telefonní číslo, ani mě nechtěl vojet za nejbližším rohem. Dost mě jeho dar dojal a tak bych mu bývala ráda oplatila laskavost jinak, ale nic mě nenapadlo. Po koncertě jsme se přátelsky rozloučili a já jsem odcházela domů s povznášejícím pocitem, že dobrý člověk ještě žije.
A koncert? Naplňoval mě už jenom fakt, že se poprvé procházím po červenym koberci v místech, kde zažila svoji slávu La Goulue a k slzám dojímali Edith Piaf, Gilbert Becaud nebo Brel. Nejstarší fungující pařížský music hall vyzdobený kilometry tlustého sametu má svoje charizma. Cocorosie byly naživo přesně takový, jaký jsem si je vysnila. Během dvou hodin vystavěly na jevišti fantazijní pohádkověj svět, v němž se prolínaly a odrážely se od sebe zvuky, barvy, pohyby. Jako by podium byl jenom rám trojrozměrnýho obrazu, jehož vnitřek je potřeba zaplnit. Vším, o čem se daj snít růžový holčičí sny. Artistou na laně, třpytivejma balónkama, obří videoprojekcí, bláznivejma kostýmama obou sester, fosfreskujícím líčením, problikáváním barevnejch reflektorů, zvukovejma hračkama, dlouhejma karmínovejma řasama, děštěm pršícím ze stropu. Ale hlavně- dráždivě opojným zpěvem zdánlivě nesourodých hlasů.