Jsem zase v Praze

a návrat byl mnohem prázdnější, než jsem čekala. Když jsme sjížděli od Chotkových sadů na Malou Stranu, myslela jsem na to, jak jsem o té chvíli nedávno psala na blog a jak to, že je mi to teď jedno. Asi za to mohl Vojtěch, kterej zůstal daleko za mrakama, kterejma jsem ani ne hodinu předtím řezala vzdušnou vzdálenost ku Praze.
Byla jsem z předchozích probdělých nocí hrozně unavená, a tak jsme si doma ani zase tak moc nepovídali jako vždycky. Šla jsem brzy spát a prospala jsem dlouhých třináct hodin. A když jsem se probudila, dala jsem si k snídani třešně a koláčky od babičky, četla jsem si starý novinový články, který mi rodiče schovali a zalezla jsem si do vany s Erbenovou kyticí. A už zase je mi (docela) dobře, i když pořád myslím na to, jaký by to bylo, kdybych odlítala až o tři dny pozdějc.