Přemýšlela jsem o tom, jak je od odjezdu z Prahy můj život spoutaný do slov. Moje česká část se zredukovala na používání jazyka v grafické podobě-čtení internetu, reagování na příspěvky na nyxu a psaní emailů, francouzská polovice se naopak plácá v mluveném světě, který je cizí a těžko srozumitelný. Uvědomuju si, jak těžké je překonat hranici, kdy už je člověk v cizím jazyce schopen fungovat jako plnohodnotný člen společnosti. Vážně nevím, co bych ještě mohla pro zlepšení dělat víc- dva roky tady žiju, čtu noviny, poslouchám francouzskou hudbu, pohybuju se téměř výhradně jenom mezi Francouzema a jako vrchol všeho studuju literaturu. A přesto mám občas pocit méněcennosti, přesto se mi zdá, že ve francouzštině stále nejsem schopná být sama sebou. Předevčírem jsem mluvila na schůzce v práci před patnácti kolegama a měla jsem u toho intenzivní pocit, že víc než o tom, co říkám, přemejšlej o tom, jak to říkám. Možná si jenom něco sugeruju, ale ten pocit je únavnej. Jakobych se pořád musela soustředit. Hrozně bych potřebovala odpojit na chvíli verbální část svýho života a vyjadřovat se na okamžik nějak jinak. V Praze jsem špatný období řešila tak, že jsem si doma pustila třeba desku Hegerový a všechno to nahlas ze sebe vyzpívala. To si tady bohužel nemůžu dovolit, mám stěny tak tenký, že souseda slyšim téměř i dejchat.