O rudém sametu a líbání v kině

Rozhodla jsem se, že začnu zase pořádně, tj. pravidelně, chodit do kina. Už mi chyběl ten pocit z velikých sálů obšitých rudým sametem, kam na starý filmy chodí jenom hrstka nadšenců, v porovnání se současnou produkcí zanedbatelné množství, pořád ale dost na to, aby ve vás posílil pocit, že chodit na klasický filmy má stále smysl a že na to nejste sami. V Paříži vyjde kino pěkně draho, ale to se nedá nic dělat, drahý je tady ostatně skoro všechno.
Moje oblíbený kino je sice sametově červený, zato ale prťavý, nemá balkón a hlediště je tak prapodivně prohnutý, že když člověk sedí zhruba uprostřed, kouká se na plátno zespoda nahoru, což je trochu divný. Ale i to se dá vydržet, pouštěj tam přece dobrý filmy, tento týden dokonce Sedmikrásky a Ostře sledovaný vlaky, to je, co.
Na včerejším odpoledním promítání jsme byli tři, což není zas tak překvapivý vzhledem k tomu, že byl všední den, film začínal v jednu a navíc zrovna dávali Fassbinderovo Manželství Marie Braunové, jež asi nebude patřit k současným kasovním trhákům. Dvojice o čtyři řady přede mnou mě během filmu značně rozptylovala, slečnu totiž očividně zajímalo všechno jenom ne poválečné Německo. Nejdřív svému příteli pouze způsobně opírala hlavu o rameno, potom se ale začala tulit čím dál víc, snažila se milého objímat a posléze líbat…marně. Přítele děj na plátně zajímal patrně víc než jeho partnerku, a tak fyzickým útokům úspěšně vzdoroval po celou dobu filmu, čemuž jsem se já v zadní řadě potutelně usmívala. Nevěděla jsem, koho ze dvojice mám víc litovat. Možná sebe, kvůli reality show Políbí-Nepolíbí mi určitě unikly některé souvislosti filmu.