člověk ze zoufalství snadno pomate se I

Je hrozný něco dlouho chtít a pak to najednou mít před sebou a nemoct na to dosáhnout.
Prožila jsem víkend ve stavu "au-dela", odpojená od reality, jako opilá nebo omámená tim cigaretovym kouřem, kterej jsem si zase jednou po dlouhejch měsících a letech nechala proudit do plic.
Bylo mi krásně a píšerně zároveň, protože i když jsem se snažila nemyslet dopředu, docházelo mi, že už se zase řítím někam, kam bych neměla a že už zase prožívám svůj život naruby a proč už sakra jednou nemůžu bejt normální jako všichni ostatní.
Nejdřív jsem hodně mluvila já a snažila se tak překlenout nepříjemnej pocit, že je fakt divný scházet se s někým, koho jsem si do té doby představovala jenom na dálku za tlustou virtuální zdí. A přemýšlela jsem, jak to udělat, aby ten večer neskončil zase až takovým fiaskem a abychom si měli povídat i o něčem jiném než o blozích a nyxu. A tak jsem plkala a plkala a říkala si, že si asi myslí, že jsem úplně pitomá, jenže on si to asi vůbec nemyslel. A pak jsme šli nejdřív na Montmartre a on si stěžoval, že ho nevodím skrytejma uličkama, a neustále se na něco ptal a taky pozdravil bezdomovce a pořád se usmíval a nemohl se asi nabažit pocitu, že se mu to všechno nezdá. Potom jsme dlouho šli a šli po liduprázdných bulvárech směrem k Seině a snažili se přijít na to, jestli je nakřivo postavenej Louvre nebo Vítěznej oblouk, protože vlastně vůbec netvořej přímku a já jsem mu ukazovala věci, který už jsem stokrát předtím ukazovala jinejm lidem a který nikoho moc nezajímaly a ptala jsem se sama sebe, jak to, že jeho to všechno baví a zajímá. A pak chůze po mostě, na kterym se válely skupinky mladejch lidí a koukaly na notre dame a oklepávaly popel z cigaret do řeky a pak rue de la seine, snobský galerie, snobský kavárny a snobský pařížani a tak jsme taky zatoužili zahrát si na snoby a nechali jsme v Les Etages velký dýško, i když to pivo bylo vlastně docela drahý.
Pro víno jsme se stavili u mě, protože jsem měla doma ještě zbytek ze čtvrtka a pak jsme zase vyrazili stejnym směrem jako v podvečer a sedli si před sacré coeur na schody. V tuhle hodinu už se tam potácely jenom ty největší trosky, ale to nevadilo, protože na některý z nich byl docela legrační pohled a alespoň jsme měli koho poprosit o cigáro. A zase jsme mluvili a mluvili a mluvili a bylo pořád o čem a já jsem přemýšlela, jestli mě políbí a on to neudělal a já jsem vlastně byla docela ráda, protože mi stačilo tušení, že na to taky myslel.
Šli jsme spát dost pozdě, ale já jsem se přesto probudila asi v šest. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem ho, jak leží opřenej o lokty a ještě stále z něj sálá horko předchozího večera. Úplně se mi z toho pohledu zamotala hlava a tak jsem se radši otočila zády, aby si nevšiml, že mě to tak bere. Ale spát jsem nemohla, protože jsem stále ještě byla prokřehlá ze sezení na studených schodech, a hlavně proto, že jsem pořád poslouchala, jak oddychuje a pak jsem jenom vnímala, jak se přibližuje, a ucítila jsem jeho dech zezadu na krku a pak už se napětí stalo nesnesitelným, tak jsem se otočila zpátky.