člověk ze zoufalství snadno pomate se II

Na neděli se pamatuju jenom kuse, jako by se celej den skládal jenom ze změti vjemů, který se do mě dostávaly skrze nějakou clonu. Klapka. Ležíme na provlhlý zemi v Lucemburský zahradě, přestože trochu prší. Střih. Smějeme se přehlídce gendarmerie. Střih. Jasmínovej a mátovej čaj a příliš horká voda v rue Mouffetard. Střih. Francouzská paštika chutná i vegetariánům. Střih. Uděláme si večer palačinky. Střih. A koupíme si k nim cidre. Střih. A pak mešita a botanická zahrada a písek v botách a brambory se začaly v Evropě pěstovat až kolem roku 1600 a neprohlížej si tu výstavku, dívej se radši na mě.
Na chvilku jsme si sedli na náplavce u Seiny a já jsem se smála, že se všechny parníky jmenujou podle francouzskejch herců, který on vůbec neznal. A povídali jsme si o křesťanství a o islámu a o gainsbourgovi a o tom, že číst ve francouzštině je vopruz a on trochu fotil a já jsem přemýšlela, na co se asi soustředí z druhý strany objektivu. Na chvilku mi položil hlavu do klína a mně bylo tak dobře jako už dlouho ne. Zdálo se mi, jako by se najednou přede mnou zhmotnily představy a našla jsem to, co mi tady celou dobu chybělo a měla jsem chuť zakřičet na všechny kritiky, který mi vyčítali naivitu a idealismus, že ve dvaceti ještě nemá cenu dělat kompromisy a že dnešní odpoledne je toho důkazem a že jeden jedinej den dal zničehonic smysl předchozím týdnům pomatenýho hledání.
Pak jsme šli pěšky kolem Notre Dame a kolem Hotel de ville, protože si to přál a koupili jsme si bagetu a pak už jsme jeli domů, protože jsme kromě hladu umírali i únavou. Ještě jsme se stavili u araba pro cidre a ovoce na salát a pak už jsme šli domů konečně se po téměř čtařiadvaceti hodinách najíst.
Palačinky udělal úplně sám, stejně jako ovocnej salát, a byly mnohem povedenější než ty, který normálně dělám já. Já jsem byla unavená a měla jsem chuť jenom se svalit na gauč a pozorovat ho, jak nadává, že se mu to pálí. Aby se neřeklo, tak jsem připravila alespoň špenát se sýrem, aby bylo čím ty palačinky naplnit a pak jsme otevřeli láhev cidru a usadili se ke královské večeři.
Unavení jsme byli celý den, ale po večeři vyčerpání dostoupilo vrcholu, tak jsme se rozhodli, že si na chvilku lehneme a pak ještě někam vyrazíme. Leželi jsme a povídali si a já jsem do toho nahlas zpívala s Brelem o námořnících v Amsterrrdamu a on se usmíval a já jsem si najednou uvědomila, jak je to všechno na h.... a chtělo se mi hrozně brečet. Dívala jsem se do stropu a doufala jsem, že neuvidí, jak mi po tváři teče slza. Pak vypnul Brela, kterej se najednou do našeho podvečera vůbec nehodil a pustil Massive Attack a zavřel oči. A já jsem si po chvíli všimla, že svírá víčka nějak moc usilovně a tak jsem ho objala, ale nepomáhalo to, třásl se čím dál víc a mně z toho bylo zase do breku. Z toho, jak se mi zdál v náručí zranitelnej a že jsem mu nemohla pomoct, i když jsem viděla, jak mu v ten okamžik padá celý pařížský nebe na hlavu. A pak taky kvůli sobě, protože mi s nim bylo dobře, a protože věděl, na co myslim, ještě než jsem dořekla větu a protože vyndal zrníčka ze všech kuliček hroznovýho vína a protože mi říkal klárko a ne klarrra jako všichni ostatní.
Na Montmartru bylo v neděli večer lidí trochu víc než předchozí den, ale to nebylo důležitý. Sedla jsem si před něj na schody a on mi foukal do vlasů a zase jsme kouřili a mě napadalo, jestli si dáme rande, až přijedu na podzim do Prahy.
Potom jsme seběhli kopec, vyjeli po pětadvacátý starodávným výtahem do sedmýho patra a na chodbě lítaly svetry a trička a když za námi zaklaply dveře od pokoje, tak jsem se jenom v duchu omluvila svýmu sympatickýmu sousedovi Mocovi za ty papírový stěny a pak jsme bez jedinýho slova padli do náruče nejdřív sobě a pak horečnatýho bezesnýho spánku.

O pondělí už ani nemám chuť mluvit, protože bylo na dlouhou dobu poslední. Když jsme šli na gare du nord, měla jsem v krku obrovskej knedlík, kterej nespláchlo ani poslení kafe ani poslední objetí. Trochu jsem pak cestou domů brečela, i když jsem si to předtím zakázala.