výkřik do tmy

Od té doby, co jsem opustila Prahu, jsem uzavřena do prapodivného virtuálního světa. Každodenní kontakt s blízkými osobami nahradily emaily, facebook, msn a skype a odnedávna také neomezená telefonní linka. Potřeba sdílet svůj život ale nevymizela, ani se nepřizpůsobila rozdílnému životnímu stylu, kterému jsem v Paříži přivykla. Možná bych si spíš zase měla začít psát deník obyčejný, papírový, což jsem ostatně dlouhá léta dělala, a ne exhibovat svoje myšlenky na internetu, ale klasický deník bohužel neposkytuje možnost kontaktu a odezvy, která mi asi nejvíc chybí.
Před několika dny se jeden můj kamarád rozešel s dlouholetou přítelkyní a jejich rozchod bylo možné sledovat na internetu téměř v přímém přenosu. Samozřejmě, všichni to hned věděli a je mi jasné, že si tím kamarád ušetřil spoustu trapných nedorozumění a vysvětlování. ALE. Proč se stále nemohu zbavit pocitu, že je tenhle způsob komunikace trochu...zvláštní? Přestože je oba ani pořádně neznám, mohla jsem se na internetu dočíst, jak reagují a jak se cítí. Možnost anonymně nahlížet do cizího soukromí je svým způsobem přitažlivá a možná i trochu zvrácená, ale nese s sebou několik paradoxů. Předně je diskutabilní otázka soukromí, nakolik pokrytecké je sdělení, že se vůbec jedná o osobní zážitky, stavy, pocity. Kolik toho na sebe říct chceme a kolik vůbec můžeme? Nakolik jsou naše životy spjaté se životy ostatních, kde končí "já" a začíná "my"? Publikujeme svoje příspěvky, fotky, nálady a doufáme, že to všechno někoho bude zajímat. Že se najde někdo, kdo to pochopí?
Blog se asi stane úspěšným ve chvíli, když má co sdělit svému čtenářovi. Já si zatím vůbec nejsem jistá, jestli mám co sdělovat či sdílet. Dokud si to neujasním, budiž brán můj blog jako výkřik do tmy.