Lille I.

Před jedenáctou večerní působila vylidněná hala severního nádraží majestátním dojmem. Stánky s rychlým občerstvením byly tou dobou dávno pozavírané a prázdnými nástupišti se nesla ozvěna kroků posledních cestujících. V poloprázdném vagonu hlasy rychle utichaly a brzy nebylo slyšet než pravidelné oddychování. Vlak vyrazil vstříc severofrancouzské noci.
Bylo mi dobře. Radši bych byla pozorovala měnící se krajinu, ale přes tmavá skla prosvítal pouze zářivý kotouč měsíce, tak jsem si radši četla a posílala zprávy východním směrem. Cesta byla krátká, možná až příliš, takže když se za okny objevila modrá cedule Lille Flandres, bylo mi to skoro líto. Třetí shledání s Vojtěchem, třetí evropský město.
Snažila jsem se číst v polepených zdech jeho pokoje a spolknout pichlavou představu, že nejsem první holka, která se mu tady kouká do soukromí. V Portes du soleil jsem se cítila trochu jako vetřelec, i bezďáci si z Vojtěcha ráno utahovali, když mě viděli po jeho boku.
Čtvrtí dělnických řadových domků jsme se vydali do města, na futro si můžu udělat zářez za jízdu dalším evropským metrem( i když velikostně připomíná spíš pražskou tramvaj, haha). Už dlouho jsem nevytáhla paty z Paříže, takže mě bavilo, jak je Lille hrozně jiný, míň pompézní. V práci mi Pierre před odjezdem říkal, že jsem blázen, že normální člověk jede v létě někam na pláž, že prý by na sever jel jenom blázen. Čekala jsem šeď a ze zdí dýchající průmyslovou minulost, ale předsudky se nenaplnily. Možná to bylo městem samotným, příjemně barevným a rušným, možná to bylo slunečným počasím, možná za to mohl Voïta. Celej den jsme vlastně nedělali vůbec nic, jenom se courali městem, váleli se v parcích, chodili na croissanty a kafe, krutopřísňácky se tetovali obrázkama z malabarů a pomlouvali kolemjdoucí. Večer jsme šli na anglickej film od českýho režiséra ze španělskýho prostředí s francouzskejma titulkama, nebyl nic moc. Víno z Carrefouru jsme vypili za hradbama, vedli jsme řeči o budoucnosti, co nás asi čeká za rok. Trochu jsem se opila, ale bylo to příjemný, zase jsem ucítila ten divnej pocit, jako by můj život žil někdo jinej, jako bych se na sebe jenom dívala přes kouřovou clonu.