O Pařížanech se říká,

že svoje město sice ve skrytu duše nenávidí, ale nikde jinde by žít nemohli. Dnes jsem si uvědomila, že dva roky jsou dost dlouhá doba na to, aby se vám jedno město stačilo vrýt pod kůži. Na jednu stranu mám sice tendenci si neustále stěžovat, že trpím steskem po domově, že nad Prahu není, že mi tu chybí svíčková i český nadhled, ale na druhou stranu je pravda, že už jsem se v Paříži naučila dýchat. A že mám potřebu ji bránit a být na ni pyšná, když sem přijedou kamarádi na prázdniny, stejně jako jsem bývala hrdá na svojí Prahu, když přijeli Francouzi na výměnu.

Možná se o Paříži ani nedá uvažovat jinak než v protikladných charakteristikách, protože samo město je takové. Vyzývavě nabubřelé i skromné, opojně svůdné i odpuzující, pompézně patetické i přímočaré. (Přesto Paříž prozatím přísovečných pět pé postrádá.)

Vztah k městu podle mě tvoří zážitky spojené s konkrétními místy i poznatky z jeho historie, které vás nějakým způsobem oslovují. Prahu mám ráda třeba proto, že vím, kde se nacházela kavárna Union. Že vím, že z Michalský se dá projít do Jilský, aniž by člověk musel obcházet celý blok přes Malé náměstí. Že vím, kde žil Jindřich Štyrský. Že jsem si jistá, že na Novém světě straší a že prodavači z nedávno zavřené noční pizzerie na Národní určitě přidávali do zálivky svoje sperma, ale stejně tam chodili všichni na pizzu dál, protože nikde jinde otevřeno nebylo.

Přijet do Paříže studovat literaturu je vlastně docela slušná intelektuální snobárna, ale já se snažím zapadnout do koloritu a tvářit se, že je hrozná brnkačka koukat se z okna na Sacré Coeur a že jsem se narodila s předurčením k nakupování hadříků v Marais. N´est-ce pas? Jenže dva roky jsou dva roky a tak už i já mám v Parisu svoje místa spojena s nejrůznějšími prožitky. Vždycky, když se blížím k place de la Concorde, vzpomenu si, že mi tam jednou někdo ve tři hodiny ráno zpíval, když stoupám na Montmartre, tak si nechávám znít Montandovu "rue Lepic" a když jdu uličkami u montagne Sainte Genevieve, tak si představuju, jak asi vypadala čtvrť před dvěma sty lety v době, kdy si do ní Balzac přimyslel Rastignaca. A potom přemýšlím, jestli by bylo zbabělství vrátit se tak brzy(jsou tři roky málo?) a neobjevovat dál všechno to ukryté, co si o objevování říká.