O lásce a stáří

 Dnes jsem byla navštívit papi a mamie, Thomasova dědečka a babičku. Vzala jsem si ráno sukni a náušnice, protože jsem věděla, že to má mamie ráda. Neviděla jsem je asi dva měsíce, ale nic se od té doby nezměnilo, jenom papi možná zase o kousek zestárnul. Když jsem zazvonila na zvonek v pátém patře jejich předválečného činžáku, jako obvykle nebylo chvilku slyšet vůbec nic, potom se z hloubi bytu ozvalo zakašlání a až pak se začaly šouravě přibližovat kroky. Měli z našeho nečekaného setkání radost, já taky. Zase jsme seděli u stolu ve starodávně zařízeném pokoji, kde z každého předmětu dýchají léta používání. Ochmatané karty, kterými si mamie po večerech vykládá pasiáns, fotky vnoučat, vyznamenání, které papi nedávno dostal od radnice jako ocenění za dobrovolnou výuku francouzštiny. Mamie rozkládala žilnatýma rukama a vyprávěla, jak před třemi týdny oslavili šedesát let od svatby. Papi na mě mrknul, řekl, že pro něj to bylo šedesát let utrpení a pak se mocně zachechtal. Všechno bylo stejný jako kdysi, jenom po mym boku chyběl Thomas. Mamie se mi svěřovala s rodinnejma drbama, jak pokračujou přípravy na Nicolasovu svatbu, že v Bretagni, kde jsou na dovolený Jean Jacques s Martine, prší, že řezník odjel na dovolenou, že se papimu špatně chodí. Taky se ptala na rodiče a na babičku a jestli mi neni po nocích smutno. Papiho tradičně zajímalo hlavně moje studium, jaký knihy budeme mít letos ve škole na programu a jak se vyvíjí politická situace v Čechách. Vedle na stolku ležely jeho rozházený barvičky a já jsem měla radost, že ještě stále nepřestal malovat. Strávila jsem s nima skoro hodinku, ale když jsem odcházela, stejně jsem si uvědomila, jak je dobře, že už do tohohle klidnýho, pěknýho, ale stále stejnýho světa Pittetovic rodiny nepatřim, protože tam nezapadám. Když mi mamie ukazovala koláž s portréty všech dětí, dětí jejich dětí a partnerů dětí dětí, ulevilo se mi, že tam ten můj chybí.
Nedělní potrubní pohroma se mění na napínavou bojovku. Seznamuju se se sousedama, chodím k nim do jejich obrovskejch bytů, necháváme si vzkazy pode dveřma anebo si je vyřizujeme přes domovníka. Alespoň už teď budu vědět, komu dupu nad hlavou.