bienvenue dans le metro parisien

V místě, kam se za normálních okolností vejde asi patnáct lidí, nás bylo namačkaných pětatřicet. Vagony praskaly ve švech i přesto, že se horký vzduch jenom tetelil a měnil se na pekelnou výheň. Jeli jsme krokem a po chvíli se zastavili úplně. Anonymita velkoměstského davu nedovolovala cestujícím navázat kontakt a i ti, co se znali, se radši v tom dusnu soustředili jenom sami na sebe. Nebylo slyšet skoro nic, jenom dunění techna, které si kdosi pouštěl do sluchátek. Monotónní rytmus dodával celé situaci na nesnesitelnosti. Pozorovala jsem muže stojícího vedle mě, nelogicky navlečeného do košile i saka, jak mu po skráních stékají kapičky potu. Těla se lepila jedno na druhé a já jsem blahořečila předchozímu nápadu stoupnout si ke stěně a redukovat tak třecí plochu na minimum. Zavřela jsem oči, hystericky svírala kufr a snažila se nevnímat ten protivný jednotvárný rytmus hloupého techna. Začala jsem v duchu počítat, abych přemohla vtíravé nutkání nahlas křičet. Konečně jsme se rozjeli. Když se po chvíli otevřely dveře, vzduch na Gare du Nord mi ani nepřipadal tak zatuchlý jako obvykle.