Aux armes (et cetera...)

Začalo to dnes tím, že přednáška dějin umění byla přesunuta do místnosti, kde nebylo možné promítat diapozitivy jinam než na cihlovou stěnu. „Omlovám se všem za ztížené podmínky“ uvedla hodin profesorka „ale v naší obvyklé třídě se dnes koná valné shromáždění vzbouřených studentů. Proti čemu se bouří? Nejsem si jistá, ale musíme je samozřejmě respektovat.“ Deja vu.
Protestují prý proti loi d´autonomie des universités, dozvídáme se o tři hodiny později, kdy skupinka studentů vtrhává do třídy uprostřed referátu na jednu ze satir Nicolase Boileau. Zase ty stejný figurky, který před dvěma lety vršily židle a stoly před hlavní vchod na univerzitu, zase ty stejný jiskřičky v jejich očích. Hurá, hurá, už je zase proti čemu vytáhnout do boje. Prostor k vyjádření samozřejmě dostávají i v půlce přednášky, jsou přece důležitější věci než nějaká básnička. Tady můžeme podepsat petici, sem můžeme přijít na demonstraci, je to důležitý, jsme mládí, na jehož bedrech leží budoucnost Francie. Přijďte vyjádřit podporu. Non, merci. Obávám se, že ze mě až do konce pařížských dnů zůstane asociál, ale (dnes už) je mi to jedno. Nebaví mě za každou cenu se vším nesouhlasit, nechci si hrát na válku, nechci k nim patřit. Ne takhle.