Jsem zase v Praze

a návrat byl mnohem prázdnější, než jsem čekala. Když jsme sjížděli od Chotkových sadů na Malou Stranu, myslela jsem na to, jak jsem o té chvíli nedávno psala na blog a jak to, že je mi to teď jedno. Asi za to mohl Vojtěch, kterej zůstal daleko za mrakama, kterejma jsem ani ne hodinu předtím řezala vzdušnou vzdálenost ku Praze.
Byla jsem z předchozích probdělých nocí hrozně unavená, a tak jsme si doma ani zase tak moc nepovídali jako vždycky. Šla jsem brzy spát a prospala jsem dlouhých třináct hodin. A když jsem se probudila, dala jsem si k snídani třešně a koláčky od babičky, četla jsem si starý novinový články, který mi rodiče schovali a zalezla jsem si do vany s Erbenovou kyticí. A už zase je mi (docela) dobře, i když pořád myslím na to, jaký by to bylo, kdybych odlítala až o tři dny pozdějc.

člověk ze zoufalství snadno pomate se II

Na neděli se pamatuju jenom kuse, jako by se celej den skládal jenom ze změti vjemů, který se do mě dostávaly skrze nějakou clonu. Klapka. Ležíme na provlhlý zemi v Lucemburský zahradě, přestože trochu prší. Střih. Smějeme se přehlídce gendarmerie. Střih. Jasmínovej a mátovej čaj a příliš horká voda v rue Mouffetard. Střih. Francouzská paštika chutná i vegetariánům. Střih. Uděláme si večer palačinky. Střih. A koupíme si k nim cidre. Střih. A pak mešita a botanická zahrada a písek v botách a brambory se začaly v Evropě pěstovat až kolem roku 1600 a neprohlížej si tu výstavku, dívej se radši na mě.
Na chvilku jsme si sedli na náplavce u Seiny a já jsem se smála, že se všechny parníky jmenujou podle francouzskejch herců, který on vůbec neznal. A povídali jsme si o křesťanství a o islámu a o gainsbourgovi a o tom, že číst ve francouzštině je vopruz a on trochu fotil a já jsem přemýšlela, na co se asi soustředí z druhý strany objektivu. Na chvilku mi položil hlavu do klína a mně bylo tak dobře jako už dlouho ne. Zdálo se mi, jako by se najednou přede mnou zhmotnily představy a našla jsem to, co mi tady celou dobu chybělo a měla jsem chuť zakřičet na všechny kritiky, který mi vyčítali naivitu a idealismus, že ve dvaceti ještě nemá cenu dělat kompromisy a že dnešní odpoledne je toho důkazem a že jeden jedinej den dal zničehonic smysl předchozím týdnům pomatenýho hledání.
Pak jsme šli pěšky kolem Notre Dame a kolem Hotel de ville, protože si to přál a koupili jsme si bagetu a pak už jsme jeli domů, protože jsme kromě hladu umírali i únavou. Ještě jsme se stavili u araba pro cidre a ovoce na salát a pak už jsme šli domů konečně se po téměř čtařiadvaceti hodinách najíst.
Palačinky udělal úplně sám, stejně jako ovocnej salát, a byly mnohem povedenější než ty, který normálně dělám já. Já jsem byla unavená a měla jsem chuť jenom se svalit na gauč a pozorovat ho, jak nadává, že se mu to pálí. Aby se neřeklo, tak jsem připravila alespoň špenát se sýrem, aby bylo čím ty palačinky naplnit a pak jsme otevřeli láhev cidru a usadili se ke královské večeři.
Unavení jsme byli celý den, ale po večeři vyčerpání dostoupilo vrcholu, tak jsme se rozhodli, že si na chvilku lehneme a pak ještě někam vyrazíme. Leželi jsme a povídali si a já jsem do toho nahlas zpívala s Brelem o námořnících v Amsterrrdamu a on se usmíval a já jsem si najednou uvědomila, jak je to všechno na h.... a chtělo se mi hrozně brečet. Dívala jsem se do stropu a doufala jsem, že neuvidí, jak mi po tváři teče slza. Pak vypnul Brela, kterej se najednou do našeho podvečera vůbec nehodil a pustil Massive Attack a zavřel oči. A já jsem si po chvíli všimla, že svírá víčka nějak moc usilovně a tak jsem ho objala, ale nepomáhalo to, třásl se čím dál víc a mně z toho bylo zase do breku. Z toho, jak se mi zdál v náručí zranitelnej a že jsem mu nemohla pomoct, i když jsem viděla, jak mu v ten okamžik padá celý pařížský nebe na hlavu. A pak taky kvůli sobě, protože mi s nim bylo dobře, a protože věděl, na co myslim, ještě než jsem dořekla větu a protože vyndal zrníčka ze všech kuliček hroznovýho vína a protože mi říkal klárko a ne klarrra jako všichni ostatní.
Na Montmartru bylo v neděli večer lidí trochu víc než předchozí den, ale to nebylo důležitý. Sedla jsem si před něj na schody a on mi foukal do vlasů a zase jsme kouřili a mě napadalo, jestli si dáme rande, až přijedu na podzim do Prahy.
Potom jsme seběhli kopec, vyjeli po pětadvacátý starodávným výtahem do sedmýho patra a na chodbě lítaly svetry a trička a když za námi zaklaply dveře od pokoje, tak jsem se jenom v duchu omluvila svýmu sympatickýmu sousedovi Mocovi za ty papírový stěny a pak jsme bez jedinýho slova padli do náruče nejdřív sobě a pak horečnatýho bezesnýho spánku.

O pondělí už ani nemám chuť mluvit, protože bylo na dlouhou dobu poslední. Když jsme šli na gare du nord, měla jsem v krku obrovskej knedlík, kterej nespláchlo ani poslení kafe ani poslední objetí. Trochu jsem pak cestou domů brečela, i když jsem si to předtím zakázala.

člověk ze zoufalství snadno pomate se I

Je hrozný něco dlouho chtít a pak to najednou mít před sebou a nemoct na to dosáhnout.
Prožila jsem víkend ve stavu "au-dela", odpojená od reality, jako opilá nebo omámená tim cigaretovym kouřem, kterej jsem si zase jednou po dlouhejch měsících a letech nechala proudit do plic.
Bylo mi krásně a píšerně zároveň, protože i když jsem se snažila nemyslet dopředu, docházelo mi, že už se zase řítím někam, kam bych neměla a že už zase prožívám svůj život naruby a proč už sakra jednou nemůžu bejt normální jako všichni ostatní.
Nejdřív jsem hodně mluvila já a snažila se tak překlenout nepříjemnej pocit, že je fakt divný scházet se s někým, koho jsem si do té doby představovala jenom na dálku za tlustou virtuální zdí. A přemýšlela jsem, jak to udělat, aby ten večer neskončil zase až takovým fiaskem a abychom si měli povídat i o něčem jiném než o blozích a nyxu. A tak jsem plkala a plkala a říkala si, že si asi myslí, že jsem úplně pitomá, jenže on si to asi vůbec nemyslel. A pak jsme šli nejdřív na Montmartre a on si stěžoval, že ho nevodím skrytejma uličkama, a neustále se na něco ptal a taky pozdravil bezdomovce a pořád se usmíval a nemohl se asi nabažit pocitu, že se mu to všechno nezdá. Potom jsme dlouho šli a šli po liduprázdných bulvárech směrem k Seině a snažili se přijít na to, jestli je nakřivo postavenej Louvre nebo Vítěznej oblouk, protože vlastně vůbec netvořej přímku a já jsem mu ukazovala věci, který už jsem stokrát předtím ukazovala jinejm lidem a který nikoho moc nezajímaly a ptala jsem se sama sebe, jak to, že jeho to všechno baví a zajímá. A pak chůze po mostě, na kterym se válely skupinky mladejch lidí a koukaly na notre dame a oklepávaly popel z cigaret do řeky a pak rue de la seine, snobský galerie, snobský kavárny a snobský pařížani a tak jsme taky zatoužili zahrát si na snoby a nechali jsme v Les Etages velký dýško, i když to pivo bylo vlastně docela drahý.
Pro víno jsme se stavili u mě, protože jsem měla doma ještě zbytek ze čtvrtka a pak jsme zase vyrazili stejnym směrem jako v podvečer a sedli si před sacré coeur na schody. V tuhle hodinu už se tam potácely jenom ty největší trosky, ale to nevadilo, protože na některý z nich byl docela legrační pohled a alespoň jsme měli koho poprosit o cigáro. A zase jsme mluvili a mluvili a mluvili a bylo pořád o čem a já jsem přemýšlela, jestli mě políbí a on to neudělal a já jsem vlastně byla docela ráda, protože mi stačilo tušení, že na to taky myslel.
Šli jsme spát dost pozdě, ale já jsem se přesto probudila asi v šest. Když jsem otevřela oči, uviděla jsem ho, jak leží opřenej o lokty a ještě stále z něj sálá horko předchozího večera. Úplně se mi z toho pohledu zamotala hlava a tak jsem se radši otočila zády, aby si nevšiml, že mě to tak bere. Ale spát jsem nemohla, protože jsem stále ještě byla prokřehlá ze sezení na studených schodech, a hlavně proto, že jsem pořád poslouchala, jak oddychuje a pak jsem jenom vnímala, jak se přibližuje, a ucítila jsem jeho dech zezadu na krku a pak už se napětí stalo nesnesitelným, tak jsem se otočila zpátky.

Přemýšlela jsem o tom, jak je od odjezdu z Prahy můj život spoutaný do slov. Moje česká část se zredukovala na používání jazyka v grafické podobě-čtení internetu, reagování na příspěvky na nyxu a psaní emailů, francouzská polovice se naopak plácá v mluveném světě, který je cizí a těžko srozumitelný. Uvědomuju si, jak těžké je překonat hranici, kdy už je člověk v cizím jazyce schopen fungovat jako plnohodnotný člen společnosti. Vážně nevím, co bych ještě mohla pro zlepšení dělat víc- dva roky tady žiju, čtu noviny, poslouchám francouzskou hudbu, pohybuju se téměř výhradně jenom mezi Francouzema a jako vrchol všeho studuju literaturu. A přesto mám občas pocit méněcennosti, přesto se mi zdá, že ve francouzštině stále nejsem schopná být sama sebou. Předevčírem jsem mluvila na schůzce v práci před patnácti kolegama a měla jsem u toho intenzivní pocit, že víc než o tom, co říkám, přemejšlej o tom, jak to říkám. Možná si jenom něco sugeruju, ale ten pocit je únavnej. Jakobych se pořád musela soustředit. Hrozně bych potřebovala odpojit na chvíli verbální část svýho života a vyjadřovat se na okamžik nějak jinak. V Praze jsem špatný období řešila tak, že jsem si doma pustila třeba desku Hegerový a všechno to nahlas ze sebe vyzpívala. To si tady bohužel nemůžu dovolit, mám stěny tak tenký, že souseda slyšim téměř i dejchat.

sous le ciel de paris

na dobrou noc ještě písnička, která dala mému blogu jméno

O Pařížanech se říká,

že svoje město sice ve skrytu duše nenávidí, ale nikde jinde by žít nemohli. Dnes jsem si uvědomila, že dva roky jsou dost dlouhá doba na to, aby se vám jedno město stačilo vrýt pod kůži. Na jednu stranu mám sice tendenci si neustále stěžovat, že trpím steskem po domově, že nad Prahu není, že mi tu chybí svíčková i český nadhled, ale na druhou stranu je pravda, že už jsem se v Paříži naučila dýchat. A že mám potřebu ji bránit a být na ni pyšná, když sem přijedou kamarádi na prázdniny, stejně jako jsem bývala hrdá na svojí Prahu, když přijeli Francouzi na výměnu.

Možná se o Paříži ani nedá uvažovat jinak než v protikladných charakteristikách, protože samo město je takové. Vyzývavě nabubřelé i skromné, opojně svůdné i odpuzující, pompézně patetické i přímočaré. (Přesto Paříž prozatím přísovečných pět pé postrádá.)

Vztah k městu podle mě tvoří zážitky spojené s konkrétními místy i poznatky z jeho historie, které vás nějakým způsobem oslovují. Prahu mám ráda třeba proto, že vím, kde se nacházela kavárna Union. Že vím, že z Michalský se dá projít do Jilský, aniž by člověk musel obcházet celý blok přes Malé náměstí. Že vím, kde žil Jindřich Štyrský. Že jsem si jistá, že na Novém světě straší a že prodavači z nedávno zavřené noční pizzerie na Národní určitě přidávali do zálivky svoje sperma, ale stejně tam chodili všichni na pizzu dál, protože nikde jinde otevřeno nebylo.

Přijet do Paříže studovat literaturu je vlastně docela slušná intelektuální snobárna, ale já se snažím zapadnout do koloritu a tvářit se, že je hrozná brnkačka koukat se z okna na Sacré Coeur a že jsem se narodila s předurčením k nakupování hadříků v Marais. N´est-ce pas? Jenže dva roky jsou dva roky a tak už i já mám v Parisu svoje místa spojena s nejrůznějšími prožitky. Vždycky, když se blížím k place de la Concorde, vzpomenu si, že mi tam jednou někdo ve tři hodiny ráno zpíval, když stoupám na Montmartre, tak si nechávám znít Montandovu "rue Lepic" a když jdu uličkami u montagne Sainte Genevieve, tak si představuju, jak asi vypadala čtvrť před dvěma sty lety v době, kdy si do ní Balzac přimyslel Rastignaca. A potom přemýšlím, jestli by bylo zbabělství vrátit se tak brzy(jsou tři roky málo?) a neobjevovat dál všechno to ukryté, co si o objevování říká.

kolik

Vlastně jsem chtěla najít jenom nějakou pěknou fotku Prahy, kterou bych si nastavila jako pozadí počítače. Jenomže už jenom při pohledu na obrázek na internetu se mě zmocňuje tak stísňující pocit, že radši ani nepřemýšlím, jak mi bude 25. července při návratu do Paříže. (Asi je trochu nemístný myslet na návrat ve chvíli, kdy mám ještě celé letní prázdniny před sebou). Kolik takových návratu mě ještě čeká?
Při pohledu na ty fotky jsem si představovala, jak pro mě za čtrnáct dní přijedou na letiště rodiče, a pak pojedeme přes večerní Prahu domů. Budeme sjíždět od Pražského hradu na Klárov a já se budu koukat na záplavu červených střech a myslet na to, jestli si dám první sraz ve mlejně na Kampě nebo v literárce v Týnský. Nebo v Nebi? V Trafice? Ve Velrybě? Vždycky si pak na Mánesově mostě vzpomenu, jak jsem na střední snila o filozofické fakultě a jak je zvláštní, že tam už asi nikdy chodit nebudu. Na Smetanově nábřeží kouknu přes Vltavu směrem k Malé Straně a u Mánesa vyhlížím aktuální plakát k výstavě, na kterou se stejně nikdy nejdu podívat, protože si zkrátka nenajdu čas. A do toho poslouchám mámu, jak mi vypráví, co nového v práci a doma a tátu, který mi povídá o novinkách v komoře a taky o tom, co se zajímavého v Praze děje. A ptají se, jak to jde ve škole a v práci, i když už odpovědi dávno znají z emailů. Povídáme si vždycky doma až do noci a i proto se snažím už tradičně vyhýbat ranním letům, které v sobě nenesou kouzlo prvního společného večera.
Hrozně ráda bych v Praze strávila celé léto jako loni. Snažím se nemyslet na to, že všechny ty přestupy na IP Pavlova, srazy pod koněm nebo cesty za Alicí a Petrou do Ebelu budu prožívat na dlouhou dobu naposledy. Možná bych si měla přestat pokládat otázku "kolik" a uvažovat v relacích "jak" a "proč", ale hrozně ráda bych zase jednou žila s vědomím, že už nemusím počítat minuty a že to všechno není jenom jako.

pařížské Aero

Objevila jsem na internetu kino, jehož program se zčásti podobá programu kina Aero, které mi tady docela chybí. Jmenuje se Accattone a nachází se jenom krůček od bld Saint Michel. Dávají tam Felliniho, Passoliniho, ale i Eisensteina, takže se asi brzy vypravím třeba na Amarcord nebo na Silnici. Ceny se bohužel těm aerovským nepodobají, a tak divák zaplatí za běžné promítání 6-7 euro.
Vpravo jsem umístila ukázky z La Strady, které nabízí You Tube. V angličtině to ale bohužel není úplně ono.
http://www.allocine.fr/seance/salle_gen_csalle=C0082.html

výkřik do tmy

Od té doby, co jsem opustila Prahu, jsem uzavřena do prapodivného virtuálního světa. Každodenní kontakt s blízkými osobami nahradily emaily, facebook, msn a skype a odnedávna také neomezená telefonní linka. Potřeba sdílet svůj život ale nevymizela, ani se nepřizpůsobila rozdílnému životnímu stylu, kterému jsem v Paříži přivykla. Možná bych si spíš zase měla začít psát deník obyčejný, papírový, což jsem ostatně dlouhá léta dělala, a ne exhibovat svoje myšlenky na internetu, ale klasický deník bohužel neposkytuje možnost kontaktu a odezvy, která mi asi nejvíc chybí.
Před několika dny se jeden můj kamarád rozešel s dlouholetou přítelkyní a jejich rozchod bylo možné sledovat na internetu téměř v přímém přenosu. Samozřejmě, všichni to hned věděli a je mi jasné, že si tím kamarád ušetřil spoustu trapných nedorozumění a vysvětlování. ALE. Proč se stále nemohu zbavit pocitu, že je tenhle způsob komunikace trochu...zvláštní? Přestože je oba ani pořádně neznám, mohla jsem se na internetu dočíst, jak reagují a jak se cítí. Možnost anonymně nahlížet do cizího soukromí je svým způsobem přitažlivá a možná i trochu zvrácená, ale nese s sebou několik paradoxů. Předně je diskutabilní otázka soukromí, nakolik pokrytecké je sdělení, že se vůbec jedná o osobní zážitky, stavy, pocity. Kolik toho na sebe říct chceme a kolik vůbec můžeme? Nakolik jsou naše životy spjaté se životy ostatních, kde končí "já" a začíná "my"? Publikujeme svoje příspěvky, fotky, nálady a doufáme, že to všechno někoho bude zajímat. Že se najde někdo, kdo to pochopí?
Blog se asi stane úspěšným ve chvíli, když má co sdělit svému čtenářovi. Já si zatím vůbec nejsem jistá, jestli mám co sdělovat či sdílet. Dokud si to neujasním, budiž brán můj blog jako výkřik do tmy.