Fabien

 je můj kolega. Je mu devatenáct a je homosexuál. Když se ho zeptáte, proč na dovolenou nejede pryč z Paříže, řekne vám, že nesnáší cestování, ale po chvilce dodá, že vlastně ještě nikdy nebyl v cizině a jenom párkrát se dostal za hranice Ile de France.
Kromě vaření kafe ve Starbucks se Fabien živí ještě jako fotograf na pařížských diskotékách, kam chodí v náušnicích a v dámských tričkách. Tvrdí, že jeho tělu stačí tři hodiny spánku denně a přesto pravidelně přichází do práce s kruhy pod očima. O svém posledním partnerovi vyprávěl, že je to instalatér a že to on má rád, instalatéři jsou prý praví chlapi.
Fabien v osmnácti letech vstoupil do francouzské socialistické strany, před dvěma lety organizoval ještě jako středoškolák studentské stávky proti CPE, podporoval prezidentskou kandidaturu Segolene Royal a během červnových legislativních voleb tajně volal z práce kamarádům, aby sledoval aktuální vývoj situace.
Fabien má v jazyku fosforeskující piercing a na rameni a v tříslech tetování. Vím to, ukázal mi je v práci za barem. Chtěl by si nechat propíchnout nějakou další část těla, ale neví jakou.
Je ještě co dodat? Je. Fabien si píše blog

Aux armes (et cetera...)

Začalo to dnes tím, že přednáška dějin umění byla přesunuta do místnosti, kde nebylo možné promítat diapozitivy jinam než na cihlovou stěnu. „Omlovám se všem za ztížené podmínky“ uvedla hodin profesorka „ale v naší obvyklé třídě se dnes koná valné shromáždění vzbouřených studentů. Proti čemu se bouří? Nejsem si jistá, ale musíme je samozřejmě respektovat.“ Deja vu.
Protestují prý proti loi d´autonomie des universités, dozvídáme se o tři hodiny později, kdy skupinka studentů vtrhává do třídy uprostřed referátu na jednu ze satir Nicolase Boileau. Zase ty stejný figurky, který před dvěma lety vršily židle a stoly před hlavní vchod na univerzitu, zase ty stejný jiskřičky v jejich očích. Hurá, hurá, už je zase proti čemu vytáhnout do boje. Prostor k vyjádření samozřejmě dostávají i v půlce přednášky, jsou přece důležitější věci než nějaká básnička. Tady můžeme podepsat petici, sem můžeme přijít na demonstraci, je to důležitý, jsme mládí, na jehož bedrech leží budoucnost Francie. Přijďte vyjádřit podporu. Non, merci. Obávám se, že ze mě až do konce pařížských dnů zůstane asociál, ale (dnes už) je mi to jedno. Nebaví mě za každou cenu se vším nesouhlasit, nechci si hrát na válku, nechci k nim patřit. Ne takhle.

O rudém sametu a líbání v kině

Rozhodla jsem se, že začnu zase pořádně, tj. pravidelně, chodit do kina. Už mi chyběl ten pocit z velikých sálů obšitých rudým sametem, kam na starý filmy chodí jenom hrstka nadšenců, v porovnání se současnou produkcí zanedbatelné množství, pořád ale dost na to, aby ve vás posílil pocit, že chodit na klasický filmy má stále smysl a že na to nejste sami. V Paříži vyjde kino pěkně draho, ale to se nedá nic dělat, drahý je tady ostatně skoro všechno.
Moje oblíbený kino je sice sametově červený, zato ale prťavý, nemá balkón a hlediště je tak prapodivně prohnutý, že když člověk sedí zhruba uprostřed, kouká se na plátno zespoda nahoru, což je trochu divný. Ale i to se dá vydržet, pouštěj tam přece dobrý filmy, tento týden dokonce Sedmikrásky a Ostře sledovaný vlaky, to je, co.
Na včerejším odpoledním promítání jsme byli tři, což není zas tak překvapivý vzhledem k tomu, že byl všední den, film začínal v jednu a navíc zrovna dávali Fassbinderovo Manželství Marie Braunové, jež asi nebude patřit k současným kasovním trhákům. Dvojice o čtyři řady přede mnou mě během filmu značně rozptylovala, slečnu totiž očividně zajímalo všechno jenom ne poválečné Německo. Nejdřív svému příteli pouze způsobně opírala hlavu o rameno, potom se ale začala tulit čím dál víc, snažila se milého objímat a posléze líbat…marně. Přítele děj na plátně zajímal patrně víc než jeho partnerku, a tak fyzickým útokům úspěšně vzdoroval po celou dobu filmu, čemuž jsem se já v zadní řadě potutelně usmívala. Nevěděla jsem, koho ze dvojice mám víc litovat. Možná sebe, kvůli reality show Políbí-Nepolíbí mi určitě unikly některé souvislosti filmu.

A kdybych se právě neutápěla v sebelítosti, tak bych vám ještě napsala, jak jsem dneska o půlnoci uvízla ve výtahu, jak sousedi dělali, že dávno spí, jak se mi chtělo nad sebou brečet, když jsem slyšela, že se moje volání o pomoc tříští o čtyři okolní stěny…ale mám toho dost, nebejt hodný těhotný sousedky z pátýho patra, možná sedim v tý kabince ještě teď a čtu si potřetí a pozpátku poslední vydání respektu.

So this is England...

Křičeli odpoledne po cestě do práce, křičeli v práci, křičeli v noci, když jsem se z práce vracela domů. To už byli i cítit pivem, vyhráli.
Jízda stále stávkujícím podzemím se dnes proměnila v galerii Anglie, na každém nástupišti se tísnily davy rozjařených obtloustlých fanoušků s růžovými tvářemi a nazrzlými vlasy. Barbes. Už z dálky se ze stanice metra ozývá anglická hymna. Villiers. Zdi jindy pestrobarevné plakáty přebila dnes červená a bílá. Charles de Gaulle-Etoile. Cestující užasle koukají na skupinku asi dvaceti Elvisů (Elvisů???) obalených do ostrovních vlajek.
Hurá hurá hurá, skončilo téměř dvouměsíční rugbyové šílenství.

Evropa, Evropa!

Zítra dopoledne utíkám na fakultní oddělení zahraničních vztahů pro poslední kulatá razítka a pak na poštu poslat tlusté spisy do kanceláře v Praze. A potom budu už jen čekat, až mi přijde potvrzení, že od února se ze mě oficiálně stane západoevropská stipendistka a dočasná studentka té středoevropské univerzity, o níž jsem snila na gymplu barevný sny. Asi se na svůj pobyt začnu připravovat už teď a nechám si růst vlasy, který budu mýt jenom občas, koupím si dlouhou sukni a knížku nějakých pěkných básniček, kterou pak budu v Praze nosit v podpaží. Nebo už dnes studentky fildy vypadají jinak?
Když mi dnes školní koordinátor pan Fondaneche podepisoval lejstra, vyprávěl mi trochu o evropských městech, která má v rámci studijních pobytů na starosti. A říkal, že maďarská kuchyně je těžká, ale pořád lepší než ta rumunská, která prý téměř neexistuje. A vůbec, že Rumuni jsou anarchisti, že má radši Bulharsko, protože je tam menší bordel. Že v Amsterdamu stojí studentský pokoj peau des fesses a navíc tam prý kašlou na francouzskou literaturu, tam že se jezdit nevyplatí, prý radši do Baskicka, kde vládne politicky ostřejší klima, ale zato se zná na fakultě každý s každým. Pak mi dal na každý formulář dvě razítka, jeden nikdy neví a radši víc než míň, že, zapálil si doutník a podávaje mi ruku slíbil, že až přijede o Velikonocích do Prahy na konferenci, vyrazíme si spolu na Zelenou horu, kde ani jeden z nás nikdy nebyl.

Ztratila jsem dnes hlavu v oblacích

Nejen doslova na hodinu a pětadvacet minut, jak hlásily československý letušky, ale bohužel už o chvilku dřív na letišti v Orly. Poprvý jsem ztropila scénu u bezpečnostní kontroly, protože jsem nemohla najít mobil. Prohrabala jsem celé příruční zavazadlo a vyndavala na lavičku postupně všechny ty verlainy, hegely, raciny, dostojevský a maupassanty, abych nakonec zjistila, že hysterie byla zbytečná, mobil ležel na dně. O dvě hodiny později a o tisíc kilometrů víc na východ se scénář opakoval, úleva se tentokrát ale nedostavila, na dně kufříku neleželo nic. A tak jsem přišla o dva roky poctivě shromažďovaná čísla a hromadu fotek. No. Mám čtyři dny na to, abych sehnala poštovní holuby, který budou zvát moje pražský kamarády na kafe.

Bílá noc

V noci ze soboty na neděli se pařížské chodníky prohnuly pod vahou miliónu kroků a tuilerijské zahrady vzplanuly dvěma tisíci ohni. Konal se další ročník Nuit blanche, tedy noci bílé, probděné.
Půlka města žila ten večer šišatou merunou, druhá půlka se ale vydala do ulic, které se ihned po setmění rozzářily desítkami audiovizuálních instalací. Tradiční prostory bulvárů a postranních uliček ztratily pod rouškou noci svoje hranaté rozměry a nepodbízivým způsobem ukazovaly chodcům neobvyklý pohled na známý městský prostor. Barvy a zvuky bořily stereotypy myšlení a vytvářely nové souvislosti, které mohl návštěvník objevovat sám při bohatém individuálním parcouru.
Naše česká skupinka se po pikniku v Tuileries vydala spíš na obrazovou procházku městem než cíleně za jednotlivými atrakcemi noci. Viděla jsem po dlouhé době Katku, která přijela na rok na Erasma, moc pěkně jsme si popovídaly během varhanního koncertu v Eustachovi. Měla jsem chvílema chuť si nafackovat, když jsem se slyšela, že mám tendenci rozdávat ostatním mateřské rady o životě v parisu, to asi ten pocit zkušenosti, který se dostavil letos v září, když jsem se lekla třetího listu ve svém francouzském kalendáři.

dvě hodiny života