O splaceném dluhu a holčičích snech

Dobrota a žebrota se pro mě včera večer přestaly rýmovat, osud totiž splatil dluh, který mu byl v srpnu vystaven v podobě dobrého skutku vrácení klíčků od skútru. Ale od začátku.
Několik dní mi vrtalo hlavou, jestli mám ledničku až do příští výplaty nechat prázdnou a zkusit sehnat za posledních třicet euro lístek na Cocorosie do Olympie nebo dojít nakoupit, protože týden bez jídla asi nevydržím. Zvolila jsem samozřejmě variantu hladovění a po škole jsem se vydala na boulevard des Capucines doufat, že mi jakoukoli pokoutní výměnou přistane zanedlouho v ruce lupen. Comme d'habitude se už dvě hodiny před koncertem shromažďovaly před Olympií výhodného místa pod podiem chtivé davy. Narychlo jsem načmárala na usmolený cár papíru tři klíčová slova sdělující kolemjdoucím, že sháním jeden lístek. Hned se ke mně sběhli tři přičmoudlíci a snažili se mi prodat svoje zboží. Jedno místo? Oui, za kolik? Šedesát ojro, madmazel. No tak to teda nou mersi. Lichváři pochopili, že útroby mojí peněženky takovou sumu ani neskrývají a otráveně odběhli jinam. Vyjednávat se mnou pro ně nemělo cenu, šance, že prodají lístky na dva měsíce dopředu vyprodaný koncert, přece jenom měli.
Nevím, jestli měl ten pán jenom dobrou náladu nebo mě možná toužil zachránit ze chřtánu lupičskejch goril, každopádně jen co se ode mě ti tři zloději vzdálili, prodral se ke mně skrze mantinely a zeptal se, jestli sháním lístek a za kolik mi ho tamti chtěli prodat. A že má jeden navíc. V duchu jsem zajásala a vytáhla peněženku, že ho od něj koupím. „A víte co, slečno? Já Vám ho dám.“ Strčil mi lupen do ruky a zmizel zpátky v davu. Když jsem se vzpamatovala z překvapení, rozběhla jsem se za ním a snažila jsem se ho přesvědčit, že to přece nejde, že si ho nemůžu vzít a že mu ho chci zaplatit. Ale on trval na svém, že prý měl jít se ženou, ale ta pracuje, tak že alespoň udělá dobrý skutek. Vychovali mě k ostražitosti a tak jsem musela ještě chvíli přesvědčovat sama sebe, že se mi to nezdá a že v nabídce není žádný háček. Ale nebyl. Celou hodinu před koncertem jsme si příjemně povídali a on ani nebyl dotěrnej, ani nechtěl moje telefonní číslo, ani mě nechtěl vojet za nejbližším rohem. Dost mě jeho dar dojal a tak bych mu bývala ráda oplatila laskavost jinak, ale nic mě nenapadlo. Po koncertě jsme se přátelsky rozloučili a já jsem odcházela domů s povznášejícím pocitem, že dobrý člověk ještě žije.
A koncert? Naplňoval mě už jenom fakt, že se poprvé procházím po červenym koberci v místech, kde zažila svoji slávu La Goulue a k slzám dojímali Edith Piaf, Gilbert Becaud nebo Brel. Nejstarší fungující pařížský music hall vyzdobený kilometry tlustého sametu má svoje charizma. Cocorosie byly naživo přesně takový, jaký jsem si je vysnila. Během dvou hodin vystavěly na jevišti fantazijní pohádkověj svět, v němž se prolínaly a odrážely se od sebe zvuky, barvy, pohyby. Jako by podium byl jenom rám trojrozměrnýho obrazu, jehož vnitřek je potřeba zaplnit. Vším, o čem se daj snít růžový holčičí sny. Artistou na laně, třpytivejma balónkama, obří videoprojekcí, bláznivejma kostýmama obou sester, fosfreskujícím líčením, problikáváním barevnejch reflektorů, zvukovejma hračkama, dlouhejma karmínovejma řasama, děštěm pršícím ze stropu. Ale hlavně- dráždivě opojným zpěvem zdánlivě nesourodých hlasů.

O kari a o světýlku

Gretka mi poradila, že pro hennu chodí kousek za gare du nord, a protože to mám z domova jen pár kroků, vypravila jsem se tam v sobotu odpoledne taky. Neměla jsem ani tušení, že se na severním cípu rue du faubourg saint denis skrývá další nenápadná čtvrť prodchnutá atmosférou východní kultury, tentokrát indické. Stejně jako před časem v Chinatownu mně i teď chytla euforie, kterou člověk zažívá, když objeví něco přitažlivě nového. V indických obchůdcích se vršily placaté naany nejrůznějších příchutí a půvabné Indky, sem tam dokonce zahalené do pestrobarevných sárí, se přebíraly balíčky voňavého koření, jimiž přetékaly police. Přestože se blíží konec měsíce a s ním i obligátní šetření, házela jsem do košíku hennu na vlasy a hennu na tetování a hřebíček a kardamom a džus z granátových jablek a…a…jako už poněkolikátý za poslední týdny mi hlavě začalo blikat výstražný světýlko, který mi připomínalo, že už přece za několik měsíců pojedu zpátky do Čech a že bych měla všechny ty barvy a vůně nasávat do zásoby a všechno si prohlídnout a všechno poznat a všechno si zapamatovat, aby bylo po návratu domů z čeho těžit.
Vzpomněla jsem si na tebe, Pavle, bylo by se ti tam taky líbilo.

Pomalu přichází podzim, tak jsem si odlakovala červený nehty na nohou a vytáhla ze skříně zmačkanej kabát, aby se na věšáku trochu vyrovnal, než přijdou skutečný zimy. Stejně jako jsem přesně před třemi lety seděla dnem i nocí u počítače, posílala prosby o radu na západ a doufala, že se někde v systému najde skulina, kterou bych se mohla po maturitě protáhnout do Francie, posílám teď poštovní holuby opačným směrem a doufám, že mi přinesou zprávy o tom, že most mezi Paříží a Prahou stále ještě stojí a že se po něm dá přejít i zpátky. A ono prý dá, la la la la laaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!!!

Léto ještě někončí aneb how to spend your poslední volná neděle in Paris-mode d´emploi

Dobře se vyspat. Nevstávat před jedenáctou. Posnídat. Zkontrolovat emaily, nyx, emaily, nyx, blog, emaily. Vzít si na sebe starý kalhoty a socka tričko, možná letos naposledy vytáhnout žabky. Zkontrolovat nyx. Vyrazit do prosluněného odpoledne. Přemýšlet o tom, jestli není divný kupovat si během ramadánu u araba šunkovej sendvič. Pokračovat kolem Moulin rouge až na place de Clichy a petrohradskou ulicí se vydat dolů. Pozorovat myši v kolejišti nádraží Saint Lazare. Proplést se osmým okrskem, čtvrtí ministerstev a luxusních butiků, a přemýšlet, jak dlouhá asi bude fronta před Elysejským palácem, který se dnes poprvé v rámci Evropských dnů dědictví otevírá veřejnosti. Jít patnáct minut podél stále nekončící fronty. Změnit plány, nedělní odpoledne se dá strávit i jinak než prohlížením Sarkozyho pracovny. Projít se po nejdražší pařížské ulici rue du faubourg saint-honoré a trochu se pohoršovat u výlohy Hermes, která je celá, tj. včetně bočních stěn a stropu, obložena oranžovou kůží. Popojet k Pantheonu. Prozkoumat Foucaultovo kyvadlo a v kryptě na sebe nechat působit do patetického hávu oděnou slávu francouzského národa. Přestat se usmívat jako kráva. Sednout si do Lucemburských zahrad a po dlouhé době se pokusit kreslit. První kresbu vzteky roztrhat. Vzpomenout si na Tous les garcons s´appellent Patrick. Přečíst další Zweigovu povídku. Lehkou chůzí se vydat podvečerním bulvárem Saint Michel k domovu a domluvit si Aniččino úterní přespání, středeční kino a páteční výlet do Versailles. Nový školní rok je tu, ale léto ještě nekončí.

Hele a proč se říká "miluji tě"? Proč se neříká třeba "vejce"?

Dvoudenní festiválek českého filmu Famusez-vous zahájila ve velkolepých prostorách pařížské filmové školy Femis Věra Chytilová. Krákoravým hlasem mluvila o natáčení Sedmikrásek, řekla, že si nejdřív myslela, že jejich uvedení bude prrrůser, postěžovala si na systém české státní podpory kinematografie(trochu mě to popudilo), zdůraznila, že každý film má být ozvěnou své doby a že bez částečnéo riskování nedojde žádná práce pocitu naplnění. Sál pro sto sedmdesát diváků se oproti původnímu očekávání slečen pořadatelek téměř naplnil, ba co víc, sofistikované publikum přijalo Sedmikrásky potleskem. V sobotu večer program nabídne přehlídku většinou krátkometrážních studentských filmů, venez nombreux.

O náměstí před pařížskou radnicí halasně pleskl pytlík se čtyřista šedesáti dvěma mililitry mojí krve. Na darování jsem se těšila, takže mě na začátku popudilo, že doktor vypadá, že ho téměř obtěžuje fakt, že nejsem Francouzka, protože musí ve formuláři vyplnit o kolonku navíc. Mluvil potichu, a tak jsem se pokaždé musela dvakrát zeptat, co říkal. V dusné kabince mobilní ordinace Etablissement francais dusang nás čekalo asi pět, ale všichni dělali, že neslyší. Pocit, jako bych někoho přišla okrádat o čas. Za dalšími dveřmi se mě další doktorka ledovým hlasem ptala "máteaidsbralajsteněkdydrogystřídátečastopartnery"? Pročjstepřišladátkrev? Odškrtla si odpovídající kolonky, hotovo. Sestřička byla naštěstí o poznání milejší. Usmívala se, žertovala. Osm minut jsem se střídavě dívala z okýnka na ruch odpolední rue de rivoli a na pytlík rychle se plnící temně rudou tekutinou. „Děkujeme, slečno, zachránila jste jeden život. Opravdu nechcete najíst? Nebo alespoň napít? Tak příště nashledanou.“

Začal ramadán. Co to znamená pro mě? Že nebudu muslimský kolegy v práci provokovat tím, že já se na rozdíl od nich o polední pauze najím. Že navečer nebudu radši o jídle mluvit vůbec, muslimská populace bývá vyhladovělá a trochu nervózní. A že se mi možná kavárenské rozpisy změní na poslední chvíli, protože Mohammad se po večerech cítí unavený a odmítá pracovat.

Nevím, jestli mi stálo za to sdílet po dva dny svůj malý pokoj s Poláky, zato ale vím, že až se jednoho dne vrátím do Prahy, budu se z okna pokoje dívat leda na protější panelák. 

noir-blanc-rouge

Už od rána mi dnes soukromí narušují dva polští dělníci, kteří byli sexy majitelkou mého podkrovního pokoje najati k výměně střešního okna. Smrdí kouřem i sami sebou, baví se o mně na chodbě polsky a myslí si, že jim není rozumět, pokládají mi vlezlé dotazy. Abych unikla jejich vtíravým pohledům, rozhodla jsem se odskočit si v rychlosti na poštu a nakoupit.
Jako obvykle jsem ještě v domě nasadila už před dvěma lety v Anglii naučený kamenný výraz nevidím-neslyším a vyšla na podvečerní pulzující ulici. Dojít si k bankomatu pro hotovost v reálu znamená protlačit se davem prodavačů pašovaných cigaret, kradených mobilů a opékaných kukuřic a prokličkovat kolem hloučků mladíků maghrebského původu. Pravá džungle ale nastavá teprve ve chvíli, kdy z hlavního bulváru odbočím do přilehlé uličky, v níž se nachází pošta. Se zrakem přilepeným k zemi zrychluji chůzi, protože jedině tak unikám horkým pohledům černých očí. Pošta je kapitola sama pro sebe. Ve frontě sleduji černocha, který křičí na celou místnost, že potřebuje peníze, čínského dědečka, kterému úřednické požadavky překládá do rodného jazyka sotva desetiletý vnouček, i přepážku, která nabízí tlumočnické služby arabsky mluvícím zákazníkům. Naštěstí jsem rychle hotová a můžu opustit zadýchané prostory, kde čas běží pomalejším tempem než venku. Honička začíná nanovo. Se staženým žaludkem vcházím do ulice Goutte d´or, pověstného epicentra přistěhovaleckých nepokojů, a skláním hlavu ještě níž k zemi. I zboží ve Franprix se přizpůsobilo poptávce místní čtvrti a tak zde zákazník najde nepř. regál s hallal výrobky, který jinde pravidlem není. Dvě štíhlounké černošky oblečené podle poslední módy přišly nakoupit s otcem zahaleným do afrického kroje, jakýsi marokánec se přehrabuje v polici s tlustými kulatými arabskými chleby. Nakoupit obvyklé zboží není jednoduché, obchod je zásoben hlavně netypickými cizokrajnými nebo naopak nejlevnějšími a nejnekvalitnějšími výrobky.
Cesta zpátky domů je krátká a rychlá, přesto si za masivními vchodovými dveřmi oddychávám, že i tentokrát jsem ji přežila v bezpečí, až na obvyklé pokřikování mě nikdo neotravoval, nikdo na mě nesahal. Když ale jedu výtahem zpátky dělat společnost svým slovanským sousedům, říkám si, že kdyby kvůli dnešnímu zahájení mistrovství světa v rugby nevlály všude francouzské vlajky, možná bych sem tam zapomněla, v jaké zemi se ve skutečnosti nacházím.

Už několik dní se chystám, že popíšu některý zážitky minulých týdnů, třeba návštěvu pařížskýho chinatownu, voňavýho a barevnýho světa, kde jsem s očima navrch hlavy chodila mezi regálama plnejma cizokrajnýho zboží a nakupovala jasmínový čaje, čínský nudle, vietnamskou soju a thajskou omáčku a hlavně pak velkou pánev, na který jsme si všechno doma osmažili. Mozku se ale nechce přepínat na zpětný chod a navíc- čím víc se ty chvilky vzdalujou, tím jsou barvy rozmazanější a vůně mdlejší. A pánev mi už stejně doma zrezla.

O klíčcích a Foglarovi

Co udělá normální člověk, když na ulici najde skůtr s klíčkama v zapalování? Štípne se do ruky, rozhlídne se kolem sebe, zadoufá, že benzín vydrží dál než do Clichy a vyrazí objet dokola celou Evropu, jak o tom sní už od gymplu? Nebo klíčky vyndá a nechá na sedadle přišpendlený tajemný vzkaz, ať se majitel dostaví o půlnoci na liduprázdné předměstí spolu s kufříkem peněz a nadějí, že ty klíče, co za něj dostane, budou pravé? Anebo si v duchu vlepí facku za hříšné představy, majiteli nechá na řídítkách své telefonní číslo a hlavou se mu mihne vzpomínka na bílého bobříka za ušlechtilost? Cé je správně, sice jsme s Vojtěchem zadoufali, že nás majitel minimálně zahrne zlatem nebo pozve na večeři do Fouquet’s, ale nakonec se omezil na pár slovních díků. A pocit z dobrého skutku? Blbý rychlošípáctví, dětem číst asi Foglara nebudu, třeba pak zažijou dobrodružnější mládí.