O štěstí a antiperlích

 Dneska jsem stála asi deset minut u okna na chodbě, ze kterýho je vidět moře šedivejch střech, Notre Dame, Národní knihovna i Montparnasse . Venku lehce mrholilo, nebe bylo bílý a líně se po něm táhly naducaný popelavý mraky. V dálce za Pantheonem byla tak hustá mlha, jako by snad ani nebyl srpen ale leden a na Paříž se hnala sněhová bouře. Počasí divný jako město samo.
Uvědomila jsem si, že na blog píšu většinou jenom ve chvílích smutku a že si pořád na něco stěžuju. Rodiče jsou přesvědčený, že jsem nešťastná, ale tak to úplně není. Zažívám tady i chvilky radosti a návaly prchavýho štěstí, třeba jako teď o víkendu, kdy jsem v mokrym triku a botách ukousla špičku čerstvý křupavý bagety a zavěsila se do kluka, kterej, přestože bylo po bouřce venku stále zataženo, si nasadil svoje nový sluneční brejle a připadal si jako italskej filmovej režisér, protože mu to namluvila prodavačka na blešáku. Anebo když mi cestou do práce chrastí v tašce při každym kroku krabička antiperlí a já se cejtim stejně vítězoslavně jako ty dyliny, co se procházej po avenue victor hugo s kabelkama louis vuitton.