O lásce a stáří

 Dnes jsem byla navštívit papi a mamie, Thomasova dědečka a babičku. Vzala jsem si ráno sukni a náušnice, protože jsem věděla, že to má mamie ráda. Neviděla jsem je asi dva měsíce, ale nic se od té doby nezměnilo, jenom papi možná zase o kousek zestárnul. Když jsem zazvonila na zvonek v pátém patře jejich předválečného činžáku, jako obvykle nebylo chvilku slyšet vůbec nic, potom se z hloubi bytu ozvalo zakašlání a až pak se začaly šouravě přibližovat kroky. Měli z našeho nečekaného setkání radost, já taky. Zase jsme seděli u stolu ve starodávně zařízeném pokoji, kde z každého předmětu dýchají léta používání. Ochmatané karty, kterými si mamie po večerech vykládá pasiáns, fotky vnoučat, vyznamenání, které papi nedávno dostal od radnice jako ocenění za dobrovolnou výuku francouzštiny. Mamie rozkládala žilnatýma rukama a vyprávěla, jak před třemi týdny oslavili šedesát let od svatby. Papi na mě mrknul, řekl, že pro něj to bylo šedesát let utrpení a pak se mocně zachechtal. Všechno bylo stejný jako kdysi, jenom po mym boku chyběl Thomas. Mamie se mi svěřovala s rodinnejma drbama, jak pokračujou přípravy na Nicolasovu svatbu, že v Bretagni, kde jsou na dovolený Jean Jacques s Martine, prší, že řezník odjel na dovolenou, že se papimu špatně chodí. Taky se ptala na rodiče a na babičku a jestli mi neni po nocích smutno. Papiho tradičně zajímalo hlavně moje studium, jaký knihy budeme mít letos ve škole na programu a jak se vyvíjí politická situace v Čechách. Vedle na stolku ležely jeho rozházený barvičky a já jsem měla radost, že ještě stále nepřestal malovat. Strávila jsem s nima skoro hodinku, ale když jsem odcházela, stejně jsem si uvědomila, jak je dobře, že už do tohohle klidnýho, pěknýho, ale stále stejnýho světa Pittetovic rodiny nepatřim, protože tam nezapadám. Když mi mamie ukazovala koláž s portréty všech dětí, dětí jejich dětí a partnerů dětí dětí, ulevilo se mi, že tam ten můj chybí.
Nedělní potrubní pohroma se mění na napínavou bojovku. Seznamuju se se sousedama, chodím k nim do jejich obrovskejch bytů, necháváme si vzkazy pode dveřma anebo si je vyřizujeme přes domovníka. Alespoň už teď budu vědět, komu dupu nad hlavou.

O štěstí a antiperlích

 Dneska jsem stála asi deset minut u okna na chodbě, ze kterýho je vidět moře šedivejch střech, Notre Dame, Národní knihovna i Montparnasse . Venku lehce mrholilo, nebe bylo bílý a líně se po něm táhly naducaný popelavý mraky. V dálce za Pantheonem byla tak hustá mlha, jako by snad ani nebyl srpen ale leden a na Paříž se hnala sněhová bouře. Počasí divný jako město samo.
Uvědomila jsem si, že na blog píšu většinou jenom ve chvílích smutku a že si pořád na něco stěžuju. Rodiče jsou přesvědčený, že jsem nešťastná, ale tak to úplně není. Zažívám tady i chvilky radosti a návaly prchavýho štěstí, třeba jako teď o víkendu, kdy jsem v mokrym triku a botách ukousla špičku čerstvý křupavý bagety a zavěsila se do kluka, kterej, přestože bylo po bouřce venku stále zataženo, si nasadil svoje nový sluneční brejle a připadal si jako italskej filmovej režisér, protože mu to namluvila prodavačka na blešáku. Anebo když mi cestou do práce chrastí v tašce při každym kroku krabička antiperlí a já se cejtim stejně vítězoslavně jako ty dyliny, co se procházej po avenue victor hugo s kabelkama louis vuitton.

Původně jsem si myslela, že srpnovej návrat do Paříže bude hroznej sám o sobě. No dobře, tak pracuju a nemůžu kvůli tomu ani na tábor ani na čundr ani nikam. No dobře, tak už je tady tři měsíce hnusně. No dobře, tak se ke mně nakonec ty myši prokousaly(švábi kde jste?). Ale proč musim do háje ještě ke všemu vytopit souseda??? Zase objevuju tajný skuliny typický francouzský byrokracie a dozvídám se, že teplou vodu mi zapojí až ve chvíli, kdy pojišťovna pošle instalatéra. A pošle ho prý až tehdy, až se sousedem, který není nikdy doma, vyplním sáhodlouhej formulář, kterýmu nerozumim, a donesu ho svému poradci, který nesídlí blíž než na druhé straně města. Slečna v pojišťovně ví, že zítra mi ale nikdo nic nezařídí, protože je státní svátek, když jí ale řeknu, že už se třetí den myju ve studené vodě, krčí rameny. Po téměř dvou letech ve Francii se jenom v duchu uchechtnu.

Zlomky všedního pařížského života

V záchvatu půlnočního poblouznění z trvajícího horka jsem si objednala větrák. Statistika dnešní cesty z prádelny: nespočet úsměvů a vilných pohledů, čtyři pozdravy, jeden pokus o přímý kontakt, jedno pozvání na večeři. Titulní stránky většiny ženských magazínů ovládla tento týden Cecilia Sarkozy.(V práci to Hervé okomentoval slovy: "Ca m´étonne pas, elle couche avec le patron.") Po pěti měsících ticha jsem zase uslyšela myši, kterak se snaží prokousat vrstvami igelitu, jímž jsem jim ucpala díru pod lednicí. V Paříži vzrůstá počet cyklistů a taxíků značky Škoda. Dominiku, víš, že Asnieres je od slova "ane", protože tam kdysi chovali osly? Hlavní potravinou osmnáctého arrondissementu se v letních měsících očividně stává kukuřice, ke změti hlasů křičících "marlborotroazero" se na boulevardu Barbes připojily i ty ženské volající "majsomajsomááájsóóó". Po návratu z práce jsem si dneska o půlnoci pěkně pobrečela, ta samota je občas na prd. Měla bych se konečně přestat brát vážně. Koupila jsem si knížku o významu názvů stanic metra, a tak už vím, kdo to byli pánové Raspail nebo Vavin, že na stanici metra Chateau Rouge skutečně stojí dům z červených cihel a kteráže to dobrá zpráva dala název stanici Bonne Nouvelle. Dostala jsem jeden pohled z Hluboký a dva z Prahy, každý den se znova a znova těším na jedenáctou dopolední, jestli opět něco zašustí pode dveřma. Zase začalo pršet.

Jak poetické je bydlet v malém podkrovním pokojíku s výhledem na Montmartre. Když ale do střechy pere celý den srpnové slunce, ještě v jednu ráno horkem sálají všechny stěny, nejde spát, nejde bdít a příčetnost se topí v záplavach vlastního potu, ztrácí sedmé patro svoji romantickou dimenzi.

Lille I.

Před jedenáctou večerní působila vylidněná hala severního nádraží majestátním dojmem. Stánky s rychlým občerstvením byly tou dobou dávno pozavírané a prázdnými nástupišti se nesla ozvěna kroků posledních cestujících. V poloprázdném vagonu hlasy rychle utichaly a brzy nebylo slyšet než pravidelné oddychování. Vlak vyrazil vstříc severofrancouzské noci.
Bylo mi dobře. Radši bych byla pozorovala měnící se krajinu, ale přes tmavá skla prosvítal pouze zářivý kotouč měsíce, tak jsem si radši četla a posílala zprávy východním směrem. Cesta byla krátká, možná až příliš, takže když se za okny objevila modrá cedule Lille Flandres, bylo mi to skoro líto. Třetí shledání s Vojtěchem, třetí evropský město.
Snažila jsem se číst v polepených zdech jeho pokoje a spolknout pichlavou představu, že nejsem první holka, která se mu tady kouká do soukromí. V Portes du soleil jsem se cítila trochu jako vetřelec, i bezďáci si z Vojtěcha ráno utahovali, když mě viděli po jeho boku.
Čtvrtí dělnických řadových domků jsme se vydali do města, na futro si můžu udělat zářez za jízdu dalším evropským metrem( i když velikostně připomíná spíš pražskou tramvaj, haha). Už dlouho jsem nevytáhla paty z Paříže, takže mě bavilo, jak je Lille hrozně jiný, míň pompézní. V práci mi Pierre před odjezdem říkal, že jsem blázen, že normální člověk jede v létě někam na pláž, že prý by na sever jel jenom blázen. Čekala jsem šeď a ze zdí dýchající průmyslovou minulost, ale předsudky se nenaplnily. Možná to bylo městem samotným, příjemně barevným a rušným, možná to bylo slunečným počasím, možná za to mohl Voïta. Celej den jsme vlastně nedělali vůbec nic, jenom se courali městem, váleli se v parcích, chodili na croissanty a kafe, krutopřísňácky se tetovali obrázkama z malabarů a pomlouvali kolemjdoucí. Večer jsme šli na anglickej film od českýho režiséra ze španělskýho prostředí s francouzskejma titulkama, nebyl nic moc. Víno z Carrefouru jsme vypili za hradbama, vedli jsme řeči o budoucnosti, co nás asi čeká za rok. Trochu jsem se opila, ale bylo to příjemný, zase jsem ucítila ten divnej pocit, jako by můj život žil někdo jinej, jako bych se na sebe jenom dívala přes kouřovou clonu.