Poslední zápis

zatím nenapíšu, asi ze zatvrzelosti, ještě se nechce se loučit…v létě to ve mně volalo po návratu domů do Prahy a těžko se věřilo těm, kteří si vedle mě zoufali, protože by byli rádi zůstali a nemohli. A teď se mince obrátila, řada je na mě a já mám chuť všechno zažít ještě dvakrát- ještě jednou pořádně, dřív než přijde to hloupý patetický naposledy.
Zkouškový dávno skončilo a mě nastalo poslední předodjezdový období, kdy musim jeden po druhym smazat všechny důkazy svojí existence- zrušit internet, odhlásit telefon, uzavřít účet u EDF. A všechny ještě jednou vidět. Paříž ke mně ale není milosrdná, místo aby mě nechala v tichu vzlykat, dráždí moji představivost, láká mě do svých pastí a lstivě mi předkládá líbivý obrázky- když se včera nebe nad montmartrem zbarvilo do růžovomodra, tak jsem si jenom odplivla a zakázala si koukat z okna. Dneska jsem ale cestou do muzea na trocadéru už odolat nedokázala a na chvilku jsem si sedla na kamenný zábradlí a koukala na sluncem zalitou ajfelovku. Za mnou zvonili černoši cingrlátkama na klíče, opodál vyhrával harmonikář…fujfujfuj, kejč jako z pohledu…no…ale pěkně bylo. Enfin, jak zpívali dnes ve filmu od Alaina Resnais, na němž jsem pozdě večer byla v kině, ça n’a rien de phénomenal, mais c’est pas mal…