V podivnym rozpoložení courám se poslední dny městem, kde se ze mě zničehonic stala turistka, pozoruju spěchající chodce a pobíhající psy a popelavý fasády domů zdají se mi najednou míň šedivý než dřív. Fotím si do paměti pařížskou každodennost a přikreslujíc do těch fotek sebe vytvářím parte svýho tříletýho pobytu. Mám chuť bít hlavou do zdi proto, jak jsem dřív mrhala časem a co všechno bych byla ráda viděla a už neuvidím. Dohánět ztracené chvíle ale nebudu, rozhodla jsem se, že si leden užiju tak, jako by nebyl můj poslední. Chci pomalu chodit pěšky a nezavírat se zbytečně do podzemí, při jízdě na kole nastavit tvář prchlivýmu větrnýmu štěstí. Občas mě zaplaví pocit náhlý radosti a říkám si, jak je tu krásně a jak dobře se mi dýchá, ale pak mi dochází, že ta euforie je jenom iluzorní a jak dlouhodobě neuspokojivej je pocit štěstí, o nějž se nelze podělit.