O ještě ano a o už ne

Ještě žije to moje pařížské nebe, ale už jenom na chvilenku, na mžik oka. Už jen pět týdnů se budu vozit na vlnách francouzských naposledy a zhluboka nasávat tu svobodu, kterou dobrovolně házím za záda, když měním plavání v moři za placatění se v českém rybníčku. Snad budou jeho vody sladký.
Na stěnách mi visí seznamy toho, co bych ráda před odjezdem stihla, ale co se za tak krátkou dobu zákonitě stihnout nedá. Ještě jednou na noční procházku Louvrem, ještě alespoň dvakrát na kole po Trocaderu, ještě jednou sjet noční paříž jako divokou řeku. A na blešák. A do Grand Palais na výstavu, do musée d’orsay na stálou expozici a do centre pompidou se nejradši zavřít na celý týden . A na kafe do Imprevu. Rozdat skoro všechny drobný akordeonistum v metru a za poslední halíře nakoupit starý pohledy v zaprášenejch antikvariátech. Asi si taky konečně koupim jedny padělaný marlbora za troazero a budu je jen tak nosit v praze v tašce, aby mi nebylo líto, až mi cestou na pankrácký metro nebude nikdo cpát svoje zboží pod nos.
A pak už konec. Zabalit švestky, rozdat zásoby jídla, vybílit bílé stěny. A rozloučit se. Ráda bych svoji francouzskou existenci uzavřela nějak symbolicky, ale vařit rajskou omáčku není pro koho, tak se alespoň v duchu pokloním a pak se půjdu s kolegama opít.