O životech druhých a vánoční masáži

Poslední dny mi trochu dochází slina a nechce se psát na blog. Zážitků mám sice stále plnou pusu, ale radši je píšu do dopisů a emailů. Děje se toho mnoho, minulý týden jsem už částečně rozepsala úvahu o životě Čechů v (nejen) francouzském exilu, ale nakonec jsem nic na internet nedala. Byla bych ráda mluvila hlavně o těch, v jejichž blízkosti se poslední týdny pohybuju, ale nakonec jsem usoudila, že mi nepřísluší role komentátora cizích životů a ať se každý s novým prostředím vyrovnává jak chce. (alespoň mě nebude Dominik popichovat, že zase publikuju intimnosti svoje i cizí :). Téma nicméně zůstává velice podnětné, nechám si ho ale radši na memoáry, které plánuju napsat tak za čtyřicet let jako završení úspěšné mezinárodní kariéry, to už se v postavách nikdo nepozná.
No a co se tedy jinak děje? Ve Starbucks nám začíná pravidelná dvouměsíční vánoční masáž, počínaje středou tři dva jedna teď se všichni radujte, faites plaisir, a hlavně si k nám přijďte koupit něco k pití. Zítra ráno se celá kavárna zahalí do zelenočervených tónů, v rádiu spustí rolničky a kolegové nasadí štědré vánoční úsměvy. Rostoucí dobrá nálada má patrně zakrýt závratně rostoucí ceny, sloveso „utrácejte“ je mazaně schováno ve spojení„podělte se s ostatními“. Atmosféra povinného veselí mi slušně brnká na nervy, ale snažím se na práci po eméricku hledat to pozitivní: nikdo mě nebude jako loni nutit nosit blbečkovskou santaklausovskou čepičku (mais Klara, tu trouves pas ca fun?), o tiché noci zpívají z reproduktorů Frank Sinatra a Nina Simone a ten novej zázvorovej koláč(pardón, žinžerbred kék) je taky fakt dobrej. A navíc- vánoční brainwashing tady v Paříži oficiálně začíná až druhý listopadový týden, což je oproti Praze stále pokrok.