Když mi v polovině prosince psal Lukáš, který zrovna trávil prázdniny v mém pařížském pokojíčku, do Prahy, že se mu podařilo opět vytopit moje sousedy, ani jsem neměla sílu o tom psát na blog. Sousedův telefon zůstával nedostupný už z Čech a nedovolala a nedoklepala jsem se ani po návratu do Paříže, což ostatně v době před Silvestrem nebylo nijak překvapující. Dva týdny jsem se s vrcholným sebezapřením chodila se zavřenýma očima mýt do společné sprchy na chodbě, když ale ani na začátku ledna soused nereagoval na moje výzvy, došla mi trpělivost a opět jsem začala používat svojí vlastní sprchu. Majitel vypadal, že se začne opravou zabývat až v případě, pokud se incident bude opakovat.
Dnes okolo třetí odpoledne mě ovšem vzbudilo klepání na dveře. Ano, v tu hodinu jsem ještě spala a první den prázdnin naháněla spánkové resty ze zkouškového období. Za dveřmi se lámanou francouzštinou ozvalo, jestli je slečna Karla doma. Rozuměla jsem té otázce i proto, že už mám s přízvukem polských instalatéru své zkušenosti. Ano, opět Poláci, v Paříži už asi dnes není možné sehnat instalatéra jiné národnosti. Vpustila jsem dva obtloustlé blonďáky dovnitř a proklestila jim cestičku pokojem, ve kterém se po dva týdny neuklízelo. Polilo mě horko, když mi řekli, že už u mě v době mojí nepřítomnosti dvakrát byli i s majitelem, radši jsem nemyslela na to, jak můj pokoj vypadal o den dřív, na konci období, kdy jsem se domů chodila téměř jenom vyspat. Prostor se rychle naplnil polským ševelením, z něhož jsem rozuměla hlavně tomu jednomu slovu, která asi polským děckům cpou do pusy hned po narození. Zatímco jeden instalatér obhlížel situaci, druhý se se mnou zapojil do družného hovoru, prohlížel si pohledy na zdi, divil se jak to, že má mladá holka doma šroubovák a když viděl na kuchyňský lince ležet moje chňapky, ptal se, jestli po večerech doma boxuju. Vyprávěl mi, že je tady deset let, že je Paříž hnusná, že pracuje jako otrok, že v Polsku by si žil jako král, ale že se stejně asi jen tak nevrátí. Pak zjistil, že jsem původem jeho sousedka a to ho nadchlo, takže začal nahlas uvažovat o všem, co kdy ve spojení s Českou republikou zaslechl- mlel cosi o fčjolce maje, vzpomněl si na helenu vondráčkovou a taky prý máme v praze dobrý bonbóny. Ano, i takhle se dá shrnout česká kultura.
Pak na mě mrknul, rozloučil se a řekl, že ještě než odevzdá klíč od mého pokoje zpátky majiteli, dojde si udělat kopii. Už už odcházeli, ale vtom se ten hovornější vrátil, strčil hlavu do dveří a řekl: „Jo vy jste Češka, no tak to už potom chápu, že máte doma šroubovák.“ Může mi to někdo prosím vysvětlit?
