Pour conclure

Předposlední příspěvek se nakonec překryje s posledním, protože už sedm dní uplynulo od chvíle, kdy se mi Paříž definitivně rozplynula před očima.

Jednotlivé body lednového seznamu jsem postupně proškrtala, na musée d'orsay se dostalo, kolo jsem neošidila a jedné deštivé čtvrteční noci jsem se slavnostně přiopila s kolegama. a pak už pryč. snažit se slisovat švestky do dvou tašek, na poslední chvíli kupovat u číňana třetí, vysmýčit cimru, narafičit polámanou zásuvku tak, aby před majitelem vypadala jako nová, zjistit, že spoustu z toho, co jsem chtěla dělat ještě dvakrát, už nestihnu ani jednou.

Loučení bylo krátký a věcný, svoje kavárenský bytí jsem uzavřela rychle, patnáckrát dva polibky přistály na mojí tváři jako hřebíčky na víku modrobíločervený rakve. Jedinej Vincent mě málem rozbrečel, když se mu poslední večer při loučení draly slzy do očí.

A to je všechno. Původně jsem měla v plánu si na závěr ještě zapolemizovat nad smyslem hořkosladkýho putování po krajích západoevropských a zanadávat si na paměť, která mrcha už po tak krátký době zakrývá černý vzpomínky z nejtěžších období hustohustým brouillardem. Ale neudělám to, tisíc kilometrů a stoosmašedesát hodin působí neblahodárným dojmem na potřebu pseudointelektuálně moralizovat.

a tak au revoir milý věrný čtenáři.

nebo spíš adieu.

a mer

ci

.

Poslední zápis

zatím nenapíšu, asi ze zatvrzelosti, ještě se nechce se loučit…v létě to ve mně volalo po návratu domů do Prahy a těžko se věřilo těm, kteří si vedle mě zoufali, protože by byli rádi zůstali a nemohli. A teď se mince obrátila, řada je na mě a já mám chuť všechno zažít ještě dvakrát- ještě jednou pořádně, dřív než přijde to hloupý patetický naposledy.
Zkouškový dávno skončilo a mě nastalo poslední předodjezdový období, kdy musim jeden po druhym smazat všechny důkazy svojí existence- zrušit internet, odhlásit telefon, uzavřít účet u EDF. A všechny ještě jednou vidět. Paříž ke mně ale není milosrdná, místo aby mě nechala v tichu vzlykat, dráždí moji představivost, láká mě do svých pastí a lstivě mi předkládá líbivý obrázky- když se včera nebe nad montmartrem zbarvilo do růžovomodra, tak jsem si jenom odplivla a zakázala si koukat z okna. Dneska jsem ale cestou do muzea na trocadéru už odolat nedokázala a na chvilku jsem si sedla na kamenný zábradlí a koukala na sluncem zalitou ajfelovku. Za mnou zvonili černoši cingrlátkama na klíče, opodál vyhrával harmonikář…fujfujfuj, kejč jako z pohledu…no…ale pěkně bylo. Enfin, jak zpívali dnes ve filmu od Alaina Resnais, na němž jsem pozdě večer byla v kině, ça n’a rien de phénomenal, mais c’est pas mal…

Polský mýtus

Když mi v polovině prosince psal Lukáš, který zrovna trávil prázdniny v mém pařížském pokojíčku, do Prahy, že se mu podařilo opět vytopit moje sousedy, ani jsem neměla sílu o tom psát na blog. Sousedův telefon zůstával nedostupný už z Čech a nedovolala a nedoklepala jsem se ani po návratu do Paříže, což ostatně v době před Silvestrem nebylo nijak překvapující. Dva týdny jsem se s vrcholným sebezapřením chodila se zavřenýma očima mýt do společné sprchy na chodbě, když ale ani na začátku ledna soused nereagoval na moje výzvy, došla mi trpělivost a opět jsem začala používat svojí vlastní sprchu. Majitel vypadal, že se začne opravou zabývat až v případě, pokud se incident bude opakovat.
Dnes okolo třetí odpoledne mě ovšem vzbudilo klepání na dveře. Ano, v tu hodinu jsem ještě spala a první den prázdnin naháněla spánkové resty ze zkouškového období. Za dveřmi se lámanou francouzštinou ozvalo, jestli je slečna Karla doma. Rozuměla jsem té otázce i proto, že už mám s přízvukem polských instalatéru své zkušenosti. Ano, opět Poláci, v Paříži už asi dnes není možné sehnat instalatéra jiné národnosti. Vpustila jsem dva obtloustlé blonďáky dovnitř a proklestila jim cestičku pokojem, ve kterém se po dva týdny neuklízelo. Polilo mě horko, když mi řekli, že už u mě v době mojí nepřítomnosti dvakrát byli i s majitelem, radši jsem nemyslela na to, jak můj pokoj vypadal o den dřív, na konci období, kdy jsem se domů chodila téměř jenom vyspat. Prostor se rychle naplnil polským ševelením, z něhož jsem rozuměla hlavně tomu jednomu slovu, která asi polským děckům cpou do pusy hned po narození. Zatímco jeden instalatér obhlížel situaci, druhý se se mnou zapojil do družného hovoru, prohlížel si pohledy na zdi, divil se jak to, že má mladá holka doma šroubovák a když viděl na kuchyňský lince ležet moje chňapky, ptal se, jestli po večerech doma boxuju. Vyprávěl mi, že je tady deset let, že je Paříž hnusná, že pracuje jako otrok, že v Polsku by si žil jako král, ale že se stejně asi jen tak nevrátí. Pak zjistil, že jsem původem jeho sousedka a to ho nadchlo, takže začal nahlas uvažovat o všem, co kdy ve spojení s Českou republikou zaslechl- mlel cosi o fčjolce maje, vzpomněl si na helenu vondráčkovou a taky prý máme v praze dobrý bonbóny. Ano, i takhle se dá shrnout česká kultura.
Pak na mě mrknul, rozloučil se a řekl, že ještě než odevzdá klíč od mého pokoje zpátky majiteli, dojde si udělat kopii. Už už odcházeli, ale vtom se ten hovornější vrátil, strčil hlavu do dveří a řekl: „Jo vy jste Češka, no tak to už potom chápu, že máte doma šroubovák.“ Může mi to někdo prosím vysvětlit?

V podivnym rozpoložení courám se poslední dny městem, kde se ze mě zničehonic stala turistka, pozoruju spěchající chodce a pobíhající psy a popelavý fasády domů zdají se mi najednou míň šedivý než dřív. Fotím si do paměti pařížskou každodennost a přikreslujíc do těch fotek sebe vytvářím parte svýho tříletýho pobytu. Mám chuť bít hlavou do zdi proto, jak jsem dřív mrhala časem a co všechno bych byla ráda viděla a už neuvidím. Dohánět ztracené chvíle ale nebudu, rozhodla jsem se, že si leden užiju tak, jako by nebyl můj poslední. Chci pomalu chodit pěšky a nezavírat se zbytečně do podzemí, při jízdě na kole nastavit tvář prchlivýmu větrnýmu štěstí. Občas mě zaplaví pocit náhlý radosti a říkám si, jak je tu krásně a jak dobře se mi dýchá, ale pak mi dochází, že ta euforie je jenom iluzorní a jak dlouhodobě neuspokojivej je pocit štěstí, o nějž se nelze podělit.