chanson d'automne

Do Paříže konečně dorazil ten krásně barevnej podzim, kterej mě v Praze oslepoval už v půlce října. Balí stromořadí do žluta a oranžova a brnká mi u ucha na těžkou melancholickou strunu.
Ve škole jsem v pátek odpoledne nevnímala ani slovo, pojmy a jména autorů procházely skrze mě tak snadno, až jsem si říkala, že ke mně musí každou chvíli někdo přistoupit a říct, že je to všechno legrace, že přednášející už dvě hodiny mluví cizím jazykem a že mě natáčejí na skrytou kameru, aby zjistili, jestli si toho všimnu. Asi vykládala francouzsky, ani nevím, nechtělo se mi rušit ostatní odchodem v půlce přednášky, a tak jsem si radši položila hlavu na lavici a pozorovala mumraj na školním dvoře a taky Seinu, která teče nedaleko.
S úderem třetí jsem vyrazila vstříc listopadovému odpoledni. Popojela jsem dvě stanice na Saint Michel a odtamtud jsem se vydala pěšky do práce. Usmívala jsem se na kolemjdoucí v úzkých uličkách šestýho arondismánu plných legračně luxusních obchodů se zbytečným zbožím. U parlamentu jsem zaváhala, jestli nemám poprvý zkusit Velib, ale nakonec jsem zase odolala, nechtělo se mi zkracovat procházku rychlou jízdou a navíc mi nahnal strach zmatek na nejbližší křižovatce, kam jsem neměla sebemenší chuť vjíždět na kole. A ke všemu, při jízdě po silnici si člověk nevychutná kopání do závějů listí, kterým jsou teď pokrytý nábřežní chodníky. Nechtělo se mi jít až k eifelovce a míchat se do davu turistů, tak jsem přešla řeku už v místech, kde jako věčný pomník francouzsko-amerického přátelství plá zlatavá pochodeň, a pak zahla doleva do kopce směrem k Trocaderu. Za palais de tokyo se cizinci shromažďovali na plácku, odkud se skýtal poměrně netradiční pohled na eifelovku. Taky jsem se měla chuť zastavit, ale odolala jsem, snažím se vyhýbat těmhle prvoplánově pěkným obrázkům. I když se pokouším vyvolávat iluzi, že jsem tady doma, dochází mi, že ke vzezření pařížanky potřebuju víc než jenom zahodit mapu.
Pozdně odpolední slunce hřálo jenom slabě a vítr foukal mrazivý, ale mě přesto sžírala podzimní melancholie, snadné je propadat těžkomyslnosti v zemi, kde se spadaným listům říká mrtvé.