bienvenue dans le metro parisien

V místě, kam se za normálních okolností vejde asi patnáct lidí, nás bylo namačkaných pětatřicet. Vagony praskaly ve švech i přesto, že se horký vzduch jenom tetelil a měnil se na pekelnou výheň. Jeli jsme krokem a po chvíli se zastavili úplně. Anonymita velkoměstského davu nedovolovala cestujícím navázat kontakt a i ti, co se znali, se radši v tom dusnu soustředili jenom sami na sebe. Nebylo slyšet skoro nic, jenom dunění techna, které si kdosi pouštěl do sluchátek. Monotónní rytmus dodával celé situaci na nesnesitelnosti. Pozorovala jsem muže stojícího vedle mě, nelogicky navlečeného do košile i saka, jak mu po skráních stékají kapičky potu. Těla se lepila jedno na druhé a já jsem blahořečila předchozímu nápadu stoupnout si ke stěně a redukovat tak třecí plochu na minimum. Zavřela jsem oči, hystericky svírala kufr a snažila se nevnímat ten protivný jednotvárný rytmus hloupého techna. Začala jsem v duchu počítat, abych přemohla vtíravé nutkání nahlas křičet. Konečně jsme se rozjeli. Když se po chvíli otevřely dveře, vzduch na Gare du Nord mi ani nepřipadal tak zatuchlý jako obvykle.

Poprvé

po dlouhé době nezažívám slepou euforii z návratu do Prahy a poprvé mě taky napadá, že by můj eventuálně definitivní návrat příští rok vůbec nemusel vyřešit mojí dlouhodobou nespokojenost.
Praha v létě smrdí potem. Češi nosej ponožky v sandálech. Nikdo se na ulicích na nikoho neusmívá, prodavačky nepozdravěj a nepoděkujou. Centrum města se transformuje v obří zábavní park pro turisty a když jsem si dneska v literární kavárně objednávala zelený ledový čaj, skoro jsem se zastyděla, že neříkám iced green tea, jak bylo také uvedeno v nabídce. (Příště si dám radši jenom kafe).
Jenže. Koupila jsem si novou knížku a tetelila se blahem, že se nejedná o další hloupý paperback, jimiž si v Paříži povinně zahlcuji knihovničku a na němž je zajímavé snad jen to, zda vyšel u Folia, Hachette nebo Galimard, ale o pevnou vazbu, které někdo vtiskl osobitou grafickou podobu, vybavil ji ilustracemi a zařadil ji do určité edice. Pak jsem se v Luxoru a posléze Akademii procházela mezi regály a přemýšlela o tom, jak je český knižní svět stále ještě přehledný, nezahlcený nadprodukcí jako ten francouzský(palác knih Luxor má stále ještě daleko do gigantických rozměrů multimediálního hypermarketu FNACu) a hlavně důvěrně známý, protože trochu omezený. A pak jsem šla za Klárou do Literárky, prohlížela si tamní dvoreček a přemýšlela o tom, že kouzlo Prahy je možná v její nepravidelnosti a že bych zase chtěla po škole(a místo školy) chodit do kaváren a proč Paříž takové nemá, i když jsou vlastně tak obyčejné. A že se sice servírka tvářila jako p----, ale že mě to možná nakonec i baví, protože pak ten úsměv není zadarmo a alespoň máme na co nadávat, že jo.
Conclusion dnešní záznam nemá, jenom bych ráda konečně vyřešila dilema, zda vyměnit pařížskou svobodu za částečnou pražskou omezenost.