Pour conclure

Předposlední příspěvek se nakonec překryje s posledním, protože už sedm dní uplynulo od chvíle, kdy se mi Paříž definitivně rozplynula před očima.

Jednotlivé body lednového seznamu jsem postupně proškrtala, na musée d'orsay se dostalo, kolo jsem neošidila a jedné deštivé čtvrteční noci jsem se slavnostně přiopila s kolegama. a pak už pryč. snažit se slisovat švestky do dvou tašek, na poslední chvíli kupovat u číňana třetí, vysmýčit cimru, narafičit polámanou zásuvku tak, aby před majitelem vypadala jako nová, zjistit, že spoustu z toho, co jsem chtěla dělat ještě dvakrát, už nestihnu ani jednou.

Loučení bylo krátký a věcný, svoje kavárenský bytí jsem uzavřela rychle, patnáckrát dva polibky přistály na mojí tváři jako hřebíčky na víku modrobíločervený rakve. Jedinej Vincent mě málem rozbrečel, když se mu poslední večer při loučení draly slzy do očí.

A to je všechno. Původně jsem měla v plánu si na závěr ještě zapolemizovat nad smyslem hořkosladkýho putování po krajích západoevropských a zanadávat si na paměť, která mrcha už po tak krátký době zakrývá černý vzpomínky z nejtěžších období hustohustým brouillardem. Ale neudělám to, tisíc kilometrů a stoosmašedesát hodin působí neblahodárným dojmem na potřebu pseudointelektuálně moralizovat.

a tak au revoir milý věrný čtenáři.

nebo spíš adieu.

a mer

ci

.