chanson d'automne

Do Paříže konečně dorazil ten krásně barevnej podzim, kterej mě v Praze oslepoval už v půlce října. Balí stromořadí do žluta a oranžova a brnká mi u ucha na těžkou melancholickou strunu.
Ve škole jsem v pátek odpoledne nevnímala ani slovo, pojmy a jména autorů procházely skrze mě tak snadno, až jsem si říkala, že ke mně musí každou chvíli někdo přistoupit a říct, že je to všechno legrace, že přednášející už dvě hodiny mluví cizím jazykem a že mě natáčejí na skrytou kameru, aby zjistili, jestli si toho všimnu. Asi vykládala francouzsky, ani nevím, nechtělo se mi rušit ostatní odchodem v půlce přednášky, a tak jsem si radši položila hlavu na lavici a pozorovala mumraj na školním dvoře a taky Seinu, která teče nedaleko.
S úderem třetí jsem vyrazila vstříc listopadovému odpoledni. Popojela jsem dvě stanice na Saint Michel a odtamtud jsem se vydala pěšky do práce. Usmívala jsem se na kolemjdoucí v úzkých uličkách šestýho arondismánu plných legračně luxusních obchodů se zbytečným zbožím. U parlamentu jsem zaváhala, jestli nemám poprvý zkusit Velib, ale nakonec jsem zase odolala, nechtělo se mi zkracovat procházku rychlou jízdou a navíc mi nahnal strach zmatek na nejbližší křižovatce, kam jsem neměla sebemenší chuť vjíždět na kole. A ke všemu, při jízdě po silnici si člověk nevychutná kopání do závějů listí, kterým jsou teď pokrytý nábřežní chodníky. Nechtělo se mi jít až k eifelovce a míchat se do davu turistů, tak jsem přešla řeku už v místech, kde jako věčný pomník francouzsko-amerického přátelství plá zlatavá pochodeň, a pak zahla doleva do kopce směrem k Trocaderu. Za palais de tokyo se cizinci shromažďovali na plácku, odkud se skýtal poměrně netradiční pohled na eifelovku. Taky jsem se měla chuť zastavit, ale odolala jsem, snažím se vyhýbat těmhle prvoplánově pěkným obrázkům. I když se pokouším vyvolávat iluzi, že jsem tady doma, dochází mi, že ke vzezření pařížanky potřebuju víc než jenom zahodit mapu.
Pozdně odpolední slunce hřálo jenom slabě a vítr foukal mrazivý, ale mě přesto sžírala podzimní melancholie, snadné je propadat těžkomyslnosti v zemi, kde se spadaným listům říká mrtvé.

O životech druhých a vánoční masáži

Poslední dny mi trochu dochází slina a nechce se psát na blog. Zážitků mám sice stále plnou pusu, ale radši je píšu do dopisů a emailů. Děje se toho mnoho, minulý týden jsem už částečně rozepsala úvahu o životě Čechů v (nejen) francouzském exilu, ale nakonec jsem nic na internet nedala. Byla bych ráda mluvila hlavně o těch, v jejichž blízkosti se poslední týdny pohybuju, ale nakonec jsem usoudila, že mi nepřísluší role komentátora cizích životů a ať se každý s novým prostředím vyrovnává jak chce. (alespoň mě nebude Dominik popichovat, že zase publikuju intimnosti svoje i cizí :). Téma nicméně zůstává velice podnětné, nechám si ho ale radši na memoáry, které plánuju napsat tak za čtyřicet let jako završení úspěšné mezinárodní kariéry, to už se v postavách nikdo nepozná.
No a co se tedy jinak děje? Ve Starbucks nám začíná pravidelná dvouměsíční vánoční masáž, počínaje středou tři dva jedna teď se všichni radujte, faites plaisir, a hlavně si k nám přijďte koupit něco k pití. Zítra ráno se celá kavárna zahalí do zelenočervených tónů, v rádiu spustí rolničky a kolegové nasadí štědré vánoční úsměvy. Rostoucí dobrá nálada má patrně zakrýt závratně rostoucí ceny, sloveso „utrácejte“ je mazaně schováno ve spojení„podělte se s ostatními“. Atmosféra povinného veselí mi slušně brnká na nervy, ale snažím se na práci po eméricku hledat to pozitivní: nikdo mě nebude jako loni nutit nosit blbečkovskou santaklausovskou čepičku (mais Klara, tu trouves pas ca fun?), o tiché noci zpívají z reproduktorů Frank Sinatra a Nina Simone a ten novej zázvorovej koláč(pardón, žinžerbred kék) je taky fakt dobrej. A navíc- vánoční brainwashing tady v Paříži oficiálně začíná až druhý listopadový týden, což je oproti Praze stále pokrok.